Začali Jsme Trochu Jinak

Jak jsi k tomu přišel

    Bylo to tam zase. Jejich novorozené děti měli kolem duhovky zlatavý nádech. Barry se na to nikdy nezeptal, ale teď už nedokázal potlačit tu otázku, která mu visela na jazyku. Jasně, byl šťastný, ale bylo to něco, čemu nerozuměl tak jak by si přál.
    „Harry? Proč mají naše děti kolem duhovky zlatou barvu?“ bylo to čtrnáct dní po narození trojčat.
    Jejich druhá dcera Susan Elizabeth Potter-Allen, chlapci Patrick Noah a Sebastian Nicolas Potter-Allen. Doufal jen, že Jullian přišel s nějakým silnějším antikoncepčním lektvarem, protože oba chtěli mít nějaký čas pauzu. Toto těhotenství bylo sice lepší než to s dvojčaty, Harry byl ale stále odkázán na lůžko a to se ani jednomu z nich nelíbilo.
    Zmatený výraz v Harryho tváři ho ale překvapil. Myslel si, že bude odbíhat od tématu nebo tak něco, ale rozhodně nečekal, že jeho manžel bude zmatený.
    „Kdy  jsi se naposledy podíval do zrcadla, konkrétně na své oči. A myslím pořádně se podíval.“ teď byl zmatený i Barry.
    „Co tím myslíš?“ Harry si podrážděně odfrkl, než vykouzlil malé kapesní zrcátko, které zvětšovalo.
    „Podívej se do svých očí. Pořádně se podívej.“ a Barry to udělal.
    Nejspíš se měl na své oči podívat dřív, protože kolem jeho duhovky byl naprosto stejný odstín zlaté barvy jakou mají jeho děti i jeho manžel.
    „S tím jsem se ale nenarodil. Ani Cameron to nemá.“ nemohl přece mít. Nebyl jejich biologický syn.
    „Máš pravdu. Nenarodil jsi se s tím, já ano, ale bylo to zamaskované. Cameron je také neměl. Ale pak jsme ho adoptovali. I když jsme ho nezplodili, stále je veden jako můj dědic, Barry. V očích magického světa je Cameron náš biologický syn. Nezáleží na tom, že jsme ho adoptovali.“ Barryho  mozek přemýšlel míli za vteřinu.
    Opravdu si toho zlatého kruhu v jeho očích nikdy nevšiml. Harryho slova ale stále nedávala smysl ani význam.
    „Dobře, ale pořád jsi neřekl-“
    „Chtěl jsem se k tomu dostat.“

________

    Jak už zde bylo řečeno, Harry se po válce snažil žít relativně normální život, než se dozvěděl o všech možných i nemožných zradách a podobně. Nikdo se mu tedy nemohl divit, že se jednoho dne prostě sebral, a odstěhoval se do Central City aniž by o tom někomu řekl, tedy kromě Draca Malfoye, ze kterého se najednou stal jeho přítel, a dokázali si odpustit všechny ty špatné věci.
    Harrymu osobně se v Central City prostě líbilo. Nikdo ho neznal, pokud tedy nevstoupil do kouzelnické uličky, ale i tam ho nechávali lidé napokoji, i když moc dobře věděli, kdo je Harry zač. Nepopíral, že t místo miloval, ale snažil se vyhnout magickému světu, nebo jeho návštěvu omezit na naprosté minimum, což zahrnovalo jenom neodkladné návštěvy úřadů nebo banky, a jednou takovou návštěvu měl naplánovanou.
    Absolutně nechápal co je tak důležité, aby se dostavil do Americké pobočky Gringottovi banky v Central City. Neměl s nimi žádný vroubek, o to se postaral hned na konci války, když se nabídl, že jim pomůže a finančně je zajistí během oprav, ale s Americkou pobočkou přece neměl co řešit.
    Nebo ano?
    V každém případě se to dozví, až tam dorazí.
    Rozhodně nečekal, že první věc, kterou podstoupí, bude test dědičnosti. Nebo přesněji, úplný test dědičnosti.
    V ruce držel obrovskou roli pergamenu a absolutně nechápal, na co se vlastně dívá. Něco z toho pochopil, jako třeba, že bude lord Black až přijme prsteny, ale o tom už dávno věděl, protože Sirius ho ustanovil dědice, když s tím souhlasil. To nemusel číst, aby se o tom dozvěděl.
    Našel opravdu hodně šokujících informací, jedna z nich byla, že je posledním žijícím dědicem Peverellovi linie, jenže už hodně dávno ztratili nárok na lordstvo a ztratili postavení v kouzelnickém světě. Najednou Harry pochopil, proč neměl problém s přijetím relikvií smrti, ale bylo jen štěstí, že nenese žádné následky poté, co měl v držení všechny tři.
    Tedy. Alespoň v to doufal.
    Viděl všechny jemu známé informace, jako třeba, že byl kmotrem Edwarda Lupina, nebo že byl skutečně Zmijozelovým dědicem a spoustu dalších věcí.
    Na tom pergamenu byla jen jedna věc, kterou nechápal.
    Jak mohl být zatraceně dědicem Pendragonovi linie?
    Upřímně on neznal svůj rodokmen do takové hloubky aby ho nešokovala taková informace.
    Nejdřív tomu nevěřil.
    Pak se pokoušel to v hlavě popřít.
    Nakonec tomu musel uvěřit, protože to byl jeho test dědictví a nikoho jiného.
    „Jistě víte, že kouzelníci mají Merlina jako boha, a stejně jako Merlin existoval i Arthur Pendragon. Jasně, no-maj komunita tomu věří jen jako legendě, ale pro nás jsou to dva posvátní lidé. Pendragonové se sice v určitém období vzdali nároku na trůn, ale to neznamená, že neměli potomky. Později se začali objevovat i potomci, kteří měli magii. Kdysi dávno bylo domluveno, že až se objeví magický potomek Arthura Pendragona, může se ujmout magického trůnu v Británii. Ale nikdy se to nestalo. Pendragonové už netoužili po vládnutí, protože nemuseli. Jejich milovaná země byla v rozkvětu a oni nemuseli zasahovat.
    Lady Magic se ale rozhodla, že nenechá Pendragonovu linii nepovšimnutou. Že se postará o to, aby věděli kdo jsou a nepokoušeli se s nimi pouštět do křížku. První kouzelný potomek Pendragonovi linie získal zlatý pruh kolem jeho duhovky, který splýval s jeho vlastní barvou. Od té doby, se vy Pendragonové rodíte s tímto zlatým pruhem aby se vědělo, kdo jste.“ dobře.
    Harry měl alespoň odpověď na svojí otázku, proč měl po očistě ten zlatý pruh kolem duhovky. Hodně dlouho o tom přemýšlel a nemohl prostě nic najít, dokonce hledal i v mudlovských knihách, jenže ani ty mu nic neřekli. Mohl jen doufat, že jednoho dne svou odpověď dostane.
    „Takže ta zlatá barva znamená, že jsem členem královské rodiny?“
    „Přesně tohle to znamená. Každé vaše dítě, bude mít stejnou zlatou jakou máte vy. Ať už se jedná o biologické nebo adoptované dítě. Tedy myslím magicky adoptované. To samé platí pro vaší budoucí manželku, nebo budoucího manžela. V okamžiku, kdy dojde k naplnění manželského pouta, jakéhokoliv manželského pouta, váš choť získá stejnou zlatou barvu, protože po spojení se také stává členem královské rodiny.“
    To dávalo smysl.
    Jenže v tom chaosu a v těch diskuzích o tom, kdy a jestli převezme  své lordstva, se tak nějak zapomnělo na skutečný důvod Harryho návštěvy.

___________

    „Takže ty mi říkáš...?“ začal Barry, jenže se nějak nedokázal dostat přes tu informaci.
    Jeho manžel měl královskou krev.
    Ne to bylo špatně.
    Jeho manžel a jeho děti měli královskou krev, a byli potomci Arthura Pendragona, a sám Barry se po spojení stal...čím vlastně?
    „Král choť. Kdybych přijal trůn, nebo jestli ho někdy přijmu, byl by jsi označen jako Král choť. Je to proto, že jsme oba muži, ale já jsem právoplatný dědic, zatím co ty jsi přišel do rodiny sňatkem a nemáš tak nárok na vládnoucí pozici.“
    Vlastně byl rád, že to Harry nevzal. Kdo ví, kolik by měl starostí, a kdo ví, jak by na tom byl jejich vztah teď a jestli by se vůbec někdy potkali. Nezáviděl Harrymu tolik povinností, le byl tu pro něj a svou podporu vyjádřil. Pokud bude chtít převzít nějaké své Lordstvo tak mu s tím jako jeho manžel s radostí pomůže.
    Pro svého manžel by udělal naprosto cokoliv, a věděl, že to byl vzájemný pocit. Jeden bez druhého nedokázali žít, i když to nějaký ten čas trvalo.