Začali Jsme Trochu Jinak

Co jsi říkal?

    Jako v každém vztahu nebo manželství jsou dobré dny, a pak jsou ty špatné. Harry si snažil říkat, že Barry za svojí momentální náladu nemůže, a snažil se svého manžela pochopit. I když to bylo těžké. 

    Nazapíral, že po narození trojčat toho bylo opravdu příliš hodně, neměli čas jeden na druhého, skutečnost, že se vlastně starali o sedm dětí měla za následek to, že se po usnutí všech jejich dětí prostě svalili do postele a kolikrát se ani nepřevlékli, než usnuli hlubokým spánkem, naprosto vyčerpaní, zamotaní jeden do druhého, ale to neznamenalo, že se Barry musel chovat jako vůl. 

    Ani pro Harryho to nebylo snadné, trojčata spotřebovala veškerý jeho čas, Cameron byl ten, kdo mu pomáhal, když přišel ze školy a v dopoledních hodinách se u nich doma střídali Joe, Caitlyn nebo Jullian. 

    Ach jak Harry chápal, proč Barry nebyl tolik času doma. Jenže se mu zdálo, že poslední dobou se mu zdálo, že Barry tráví více času jako Flash než jako Barry Potter-Allen. Jenže Harry byl taky unavený. Taky si potřeboval odpočinout po dlouhém dni, třeba jen u nějaké knihy, kterou nemohl dočíst po porodu. Už tak snášel věčně energetického Jacoba a Sama, ti dva dokázali být jako vítr v bedně, když na to přišlo, ale tenhle konkrétní den mu nijak nepomohli, dokonce ani Barryho náladě.

    Všiml si toho.

    Jasně, Harry věděl, že ho nemůže podvést jakmile se dostali přes tu trapnou fázy, kdy neměli ponětí o tom jak se k sobě chovat, ale jakmile se do sebe zamilovali, jejich pouto bylo mnohem hlubší a jedem druhého prostě nemohli s nikým podvést. Cítili by to.

    Ale Pokud už se Barry odhodlal přijít domů, pak byl věčně podrážděný, naštvaný, nebo pro jistotu vůbec nemluvil a šel si rovnou lehnout do své postele.

    Chtěl jen vědět, co s jeho manželem děje, ale nechtěl se vtírat. Nechtěl se vrtat do něčeho, co nemusel být jeho problém.

    Chtěl jen pomoci, nic jiného. Jenže když otevíral dveře jejich ložnice a zeptal se: „Je všechno v pořádku?“ měl ten zatraceně špatný pocit, že je něco … špatně. 

    „Nic není v pořádku. Přijdu do práce: hluk. Přijdu do StarLabs: hluk. Přijdu domů, no co myslíš? Další hluk. Nepočítám ani skutečnost, že jsem vyčerpaný, není tady chvilka klidu, v naší ložnici je neustálý nepořádek, po hlavě mi věčně skáče nějaké dítě, samozřejmě kromě trojčat. Těm je jen tři měsíce, ty to ještě nedokáží -“

    „Víš co Barry? Udělej si to jak chceš. Nezajímá mě koho si zavoláš na pomoc, nebo jestli to zvládneš sám, ale já jdu na noc pryč. Možná na dvě, ještě si nejsem jistý.“ Harry věděl, že to byla pitomost, a že měl raději volit mnohem jinačí slova, nebo by měl volit moudřejší činy než útěk, ale to co slyšel, a to jak se Barry choval v několika posledních týdnech, Harry usoudil, že nejlepší bude, když si Barry sám vyzkouší, jaké to je. 

    Pokud jeho manžel dokázal mluvit takhle, pak jistě dokáže se svou super rychlostí zařídit, aby bylo o děti postaráno.

    Nakonec nebyl tak špatný nápad, aby si vzal nečekanou noční směnu v nemocnici. Očividně jeho kolegové byli rádi, když si vzal noční na pohotovosti, a vzhledem k tomu, že byl docela frmol a byl jeden příjem za druhým, Harry nemusel myslet na nic jiného. 

    Až když přivezli kluka po autonehodě, napojeného na všechny možné hadičky, celí od krve a v bezvědomí, vzpomněl si na to, co se stalo v den výbuchu urychlovače částic. 

 _____________

    Byla to jen další noční směna. Nic nemělo nasvědčovat tomu, že se dnes stane něco neobvyklého. Jasně, na programu dne bylo spuštění urychlovače částic, na který se Barry strašně těšil, jenže Harry nemohl jít s ním, a tak odešel s Iris, se kterou se pokoušel se spřátelit, i když to bylo od začátku odsouzené k záhubě. Harry to věděl, Joe to věděl, všichni jejich přátelé to věděli, ale vzhledem k tomu, že ti dva spolu vyrůstali, jim nikdo neřekl nic, co by je od toho nápadu odradilo.