Kristýn pomalu otevřela oči. Nad sebou viděla černý strom. Hned postřehla, že je noc. Hlavu otočila na levou stranu a podívala se kde. Byla v nějakém pokoji. Šlo do něj moc světla a tak lehce hlavu zaklonila. Uviděla dveře, skleněné dveře co vedli na nějakou terasu.
Co se vlastně stalo?
Jak to, že nic neslyšela?
Haló! Slyší mě někdo?
Znovu nic neslyšela.
Snad jsem neohluchla.
Uslyšela zavření dveří a hlavu natočila na druhou stranu. Není hluchá, tak co jí je? Uviděla siluetu černé postavy s dlouhými vlasy. Okamžitě se lekla a trhla sebou. Zabolela jí hruď a ona zvedla ruku a položila si jí nad srdce. Podívala se a měla obvázanou hruď.
Haló, paní či pane, co se stalo?
Osoba se rozešla k ní a Kristýn se začala bát. Celá se roztřásla a začalo se jí mlžit před očima. Celá se třásla a musela se posunout ke zdi, strašně se bála. Jenomže spadla. Okamžitě se chytila za bok a uslyšela rychlé kroky. Jak otevřela oči uviděla nad sebou starší ženu s hnědými vlasy a oříškovýma očima. Chytila jí kolem pasu a pomohla jí zpátky na postel.
Kristýn se na ní dívala, nemohla z ní spustit oči. Připadala si jako někdo postižený, ale co když byla postižená? Nejenom že byla to co byla, ale ještě by se k jejímu životu přidalo něco co by jí ho víc podělalo? Super.
,,Ahoj," uslyšela ženu, ,,jsem Markéta."
Její hlas byl něžný, tichý a jako by ho už někdy slyšela. Dívala se ženě do očí a v hlavě jí neustále zněli tyhle slova. Hlas měla jako anděl, krásný, lehký, něžný. Kristýn se okamžitě zalíbil, ale... Moment, vždyť ona si nikdy nevšímala toho jaký kdo má hlas.
,,Ty jsi Kristýn, že ano?" usmála se žena a posadila se vedle ní. Kristýn jí neustála sledovala a pak přikývla. ,,Dokážeš něco říct?" zeptala se něžně.
Ne, odpověděla Kristýn, ale odpověď slyšela pouze ve svém mozku. Jak si řekla ne tak na to tak otevřela pusu. Žena si povzdechla a pohladila jí po vlasech a po tváři.
,,Kristýn," řekla tichounce a sklonila se k ní. Políbila jí na čelo a Kristýn ani teď z ní nespustila oči. Žena se odtáhla a znovu jí pohladila po tváři, ,,je mi to líto."
Co? Co ti je líto?
Znovu jako předtím. Ona se slyšela, ale pro ostatní pouze otevírala ústa, žádný zvuk z nich nešel. Žena si povzdechla a začali jí téct slzy. Znovu Kristýn pohladila po vlasech a potom si povzdechla.
,,Přišla jsi o hlas," řekla tiše a něžně se soucitem v hlase.
Co? Cože? Ale já se slyším!
,,Víš co říkáš," šeptla žena, ,,ale my tě nemůžeme slyšet."
Tak jak to, že vy mi rozumíte?
,,Umím odezírat od úst, Kristýn," odpověděla jí na otázku. Byla někdo koho v životě nepotkala, teď byla jako její máma.
Jak je to možné? Co se stalo? Jak to že to umíte? Kdo jste a kde jsem?
,,Mnoho otázek najednou, Kristýn," šeptla žena a pohladila jí po tváři, ,,vyspi se a ráno ti vše povím. Řeknu ti jak se to stalo a co všechno se stalo a jak přijít zpátky se svému hlasu. Věřím, že byl velmi krásný."
Jak můžu spát, když jsou věci co mi teď lítají hlavou?
,,Říká se tomu sny, Kristýn," usmála se žena.
