Ozval se zvonek.
Jakmile ho Kristýn uslyšela vzpomněla si. Zvedla se a běžela dolů, ale u dveří už byla Markéta. Otevřela a uviděla tam Katie. Kristýn se zastavila a usmála se.
,,Dobrý den," pozdravila Katie a vzadu si všimla Kristýn. ,,Mohla by Kristýn ven?"
Markéta se otočila ke Kristýn a dala ruce k sobě a před obličej.
,,Běž," usmála se Markét a Kristýn nadšeně seběhla dolů. Objala jí a chytila Katie. Zatáhla jí dovnitř, ,,Kristýn,"
Jenom si vezmu něco lepšího na sebe.
,,Dobrá," přikývla Markét a Kristýn odběhla po schodech nahoru. ,,Pojď do kuchyně, co si dáš k pití?"
Kristýn vběhla do pokoje a sundala si volné bílé tílko. Vzala si červené normální tričko, černé tepláky a šedou mikinu. Vlasy si dala do copu a rozeběhla se dolů. Jakmile se objevila v kuchyni Markét se na ní podívala.
Kristýn jí naznačila, jako jestli takhle může ven a ona přikývla. Potom rukou pobídka Katie a došla do předsíně. Hodila na sebe starý conversky a v zrcadle si upravila cop.
,,Bydlíš u super rodiny, Kristýn," usměje se Katie a Kristýn pokrčí rameny a přikývne.
,,Jak spolu chcete komunikovat?" zeptala se Markét a obě se na sebe podívaly. Kristýn pokrčila rameny a Katie se usmála, ,,počkej chvilku," Markét odešla a jak se vrátila podala Kristýn sešit a propisovačku.
- - -
-Jak dlouho tu jsi?-
,,Od narození, prakticky řečeno, nepočítám ten rok co jsem byla u tety."
-To je slušný-
,,A kde jsi bydlela ty?"
-Je to divný, ale už si na to nevzpomínám, nevím jak se ta ves jmenovala,-
,,Ou.. tak to je drsný, takže vážně nevíš co se ti stalo?"
-Ne-
,,To mi je líto, měly bychom znát všechny pravdy co se týčou nás a naší rodiny, i když některé mohou bolet."
-Abych řekla pravdu, raději to ani vědět nechci, bůhví co to je a co by to s mnou udělalo.-
,,Řekla? Ty mluvíš?" zasmála se Katie a Kristýn do ní pouze lehce strčila. Usmála se, ale Katie se opravd smála. Bylo to zvláštní, ale Kristýn měla pocit, že si našla kamarádku, první ve svém životě.
- - -
Byl deštivý den.
Kristýn seděla na zemi u dveří na balkón a sledovala kapky deště, mraky, strom a jeho větve jak je kývali v silnějším větru a přemýšlela. Měla bláznivé sny, ale moc dobře věděla že ani jedna věc, na kterou teď myslela, se nevyplní.
,,Kristýn," uslyšela za sebou Markét a otočila se, ,,neseď na tý zemi, nastydneš."
Kristýn jenom pokrčila rameny. Dala na jevo, že stejně není nikdo kdo by jí měl rád a že nemá ani domov, tak proč by nemohla tady sedět, když tam seděla a spala mnoho let?
Markét jí tam dala polštář a Kristýn si na něj sedla. Stále se dívala ven a přemýšlela, co by mohla udělat, aby mohla mluvit. Markét seděla vedle ní a chvíli se dívala s ní ven, ale poté se jí dívala do očí.
,,Kristýn," řekl tiše a Kristýn k ní otočila hlavu, ,,vím, že to není lehké. Nikdo by nechtěl neumět mluvit, ale stejně se dá dělat mnoho věcí. Hrát třeba nějaké hry. Kreslit si, dívat se na televizi. Nemusíš tady sedět na zemi a koukat ven. Můžeš být dole s námi."
Kristýn sáhla po bločku kousek od sebe a po tužce.
-Mě to nevadí Markét, navíc jsem zvyklá. Doma jsme nic takového neměly a na studené zemi jsem seděla a spala neustále, takže vím co to je. Neboj se, já nenastydnu, to bych byla nemocná celý život.-
,,Ale i tak," pohladila jí Markét a dívaly se jedna druhé do očí, ,,bylo by hezké, kdyby jsi se k nám přidala. Holky si myslí, že jsi uzavřená do sebe. Nebo jestli se ti tu nelíbí tak to řekni a zařídíme ti jiný život."
-Markét, jsem spokojená, nic lepšího snad už mít nemůžu. Jestli ti přijde, že se trápím, tak to jenom z toho, že mám obavy jestli ještě někdy budu mluvit. Bojím se, že pro ostatní budu postižená. Teď, když už tu není Katie, nevím co mám dělat. Nudím se, nemám žádné jiné přátele a ve škole a ve městě a po vsi mě pomlouvají ukazují si na mě a využívají toho, že nemůžu mluvit. Bude lepší, když budu jenom v domě, lidi jak já nemají právo na učení, né s postižením.-
,,Milá Kristýn, ty nejsi postižená. Jenom jsi si prošla traumatem a musíš ho překonat, aby jsi dostala chuť zase mluvit."
-A co se mi stalo?-
Markét se zarazila a Kristýn jí sledovala.
-Vím, že ty to víš, jinak by jsi se mě neujmula.-
,,Dobře," přikývla Markét a podívala se jí do očí, ,,řeknu ti co se ti stalo."
-Je to hrozný?-
,,Řekla bych že ano," odpověděla Markét.
-Můžeme si jít sednou na postel? Už mi je docela zima.-
,,Jistě," usmála se Markét a přesunuly na postel. Markét přes ní hodila deku a sama si sedla na okraj postele, ,,řeknu ti tedy všechno co vím."
-Jo.-
,,Co vím, tak jsi se vracela z nějakého výletu a měly pro tebe přijet rodiče. Nikdo ale nepřijel a tak jsi se vydala domů sama. Přišla jsi k domu a..."
- - -
Nemohu tu zůstat, nemohu.
Kristýn ležela zachumlaná v dece a tekly jí slzy. Litovala všeho co se stalo, všeho. toho, že se vrátila domů a prožila si tohle trauma. Proto nemluví. Ležela na boku, měla přes sebe přehozenou deku a nechávala slzy téct na polštář. Dívala se ven na to hnusné počasí a přemýšlela. Co by bylo kdyby se narodila někomu jinému? Byla by to co teď, anebo by patřila mezi ty oblíbené?
,,Mami," uslyšela jednu malou holčičku, ,,co se Kristýn stalo?"
,,Dozvěděla se pravdu," odpověděla tiše Markét, ,,pojď. Nech jí. Asi chce být sama."
Sama jsem celý život a aby mi to došlo jsem si musela uvědomit až teď po tý hnusný "zkušenosti". Někdy se opravdu lituju, ale co když za nic lepší mě už ani nepotká?
,,Kristýn," uslyšela u sebe Markét a přetočila se na záda, ,,Neboj se. Určitě tě čeká mnoho krásný chvil," pohladila jí po tváři a přisedla k ní, ,,jenom začátky jsou těžký."
Ale jak mohl? Jsem přeci jenom jeho příbuzná. Tekly jí po tváři slzy.
,,Někteří lidé jsou bezcitní," odpověděla Markét, ,,chceš tu vůbec nás být Kristýn? Nepřipomíná ti to moc domov?"
Domov mi to připomínat nemůže, když doma se ke mě chovali jako ke psu. A to jsem nevěděla jací jsou doopravdy a co je s nimi teď. Je mi tu hezky, ale nemohu tu zůstat, Markét.
,,Já si to myslela," řekla tiše Markét a obě se objaly. Kristýn věděla, že Markét jí má ráda a nechtěla jí ublížit, ale bála se. Byla až moc blízko svojí minulosti a potřebovala jít někam jinak. Možná to nebylo to správné rozhodnutí, ale musela pryč, nemohla tu zůstat.
