" Ach omlouvám se! Musel jsi tak dlouho čekat, že! Je mi to tolik líto!" Vykřikla nechutně přeslazeným hlasem dívka přicházející ke Kavrale, se kterou mimochodem přišlo i trochu světla, takže nepotřebná pochodeň dopadla mezi kameny. Nesnášel spoustu věcí. Tohle byla jedna z nich.
Nijak to ale nekomentoval, ani výrazem ve tváři. Myslet si totiž může co chce. Ve svém vlastním zájmu by měl ale přemýšlet nad tím co říká.
" Hmm... To nic jsem zvyklý čekat."
" Víš co?" Naklonila hlavu s úsměvem na tváři.
" Ne. Co?"
" Vždycky jsem si řeč takových existencí jako ty představovala jinak."
Dostalo se jí slov " Jo aha." Po kterých následovalo lhostejné ticho. Kavrala se díval na hvězdy. Nebo jejich směrem, bylo zataženo. Zatímco dívka se probírala kamínky a kameny na zemi.
" Tady je. Na." Hodila jeden po Kavrale a ukázala na zem. " Sem bys měl čumět ne tam. Neplácej tu čas na blbiny. A začni. "
" S čím? Jestli to smím vědět?" Rozkazovací tón hlasu dívky ho nepotěšil. Kvůli jedinému. Nechtěl vypadat, jako pes co poslechne každý příkaz. Stejně neměl šanci vědět s čím má začít.
Okolní krajina byla tichá. To ticho nenarušila ani zvířata. Jako kdyby v téhle části Dongtaenu vše vymřelo. A přece ho po chvíli plné podezření a nedůvěry přerušil hlas. Tichý a stejně v tom tichu hlasitý.
" Jako opravdu mám dělat tohle?"
" Fakt. Tohle. A začni už." Popohnala ho dívka.
" Dobře." Kavrala ustoupil o kousek dál od kruhové zídky kde, jak se dozvěděl měla být ta trhlina. Sklonil se a vyryl kamínkem od dívky do země křížek, na který si stoupl. Hnědé oči se setkali s přízračně modrými znovu v té stejné otázce " Opravdu tohle?". Dívka jen vážně kývla. Kavrala se zhluboka nadechl, spolkl svou důstojnost, jelikož mu to co se chystal dělat přišlo navýsost hloupé, a začal.
" Trhlino. Bráno v čase? Jsem tu abych vyřešil co špatného se stalo v minulosti. Ukaž se."
" Musíš víc důvěryhodně. Takhle ti nebude věřit." Napovídala mu dívka.
Zopakoval to znovu a znovu a ještě jednou. Bylo mu jasné, že ze sebe dělá idiota. Všiml si dívčina špatně skrývaného úsměvu, potom už neskrývaného smíchu. Bavila se. A moc dobře. Ještě že tu v okolí nikdo nežije. Znamenalo to totiž, že ho nikdo neuslyší. Zopakoval naposledy větu co mu dívka nařídila říkat, než utnul smích znící nocí. " Tak dost! Co mám opravdu dělat. Přestaň ze mě dělat hlupáka. Nebo-"
" Nebo co? Zabiješ mě?" Zaculila se na něj dívka než popošla pár kroků vlevo, natáhla ruku a pomalu s ní přejela vzduchem, jako by tam něco bylo. Ten se jemně zatřepotal. Stíny, světla, tmavší a světlejší barvy se do sebe trochu zamíchaly.
" Tady máš tu svojí bránu. A promiň, ale musela sem. Vidět tohle bylo za všechno. Je zábavný si z tebe dělat srandu."
Kavrala tam stál naprosto bez reakce. Dělá jí jen dobře trápit ostatní. Ale byl si jistý, že kdyby ty hloupé věty neodříkal, k bráně by se nikdy nedostal.
" Teď už se snad nebudeš ptát co dělat ne?" Zasmála se Kavrale, co k otázce neměl daleko.
" Prostě tam vejdi. K otevření brány musíš být buď opravdu mág, nebo člověk jako já. Stačí? Na víc se zeptat nepotřebuješ." Poslední část byla oznamovací a stou začala mávat rukama ve stylu " Kšá" směrem k bráně."
Kavrala chtě nechtě musel projít podivným prostorem. Zalil ho pocit tepla a zimy, zároveň se ho chopila závrať a tma přikryla jeho vědomí...
...
Různé barvy se mu prolévali jedna do druhé před zavřenýma očima. Červeno oranžové skvrny se pomalu měnily v modrou a bílou jak otevíral oči proti dennímu světlu. V uších slyšel bzučení, asi včelí, a na pozadí vnímal tlumené hlasy. Moc dobře věděl kde je.
