alexspisovatelka
Už jsem si myslela že to zase neudělám,ale tentokrát jsem se přemohla a zvládla to ( i když je to kapitola pravděpodobně o ničem 😅🤔 )
" O co ti jde?" Zeptal se jí.
" Nevim. Já sem tu pořád. Občas sem jdu rozhodit pár mágů a tak. Všichni mě znaj. To tebe nezná nikdo a plížíš se tu. Takže stejná otázka: Vo co de tobě? " Zeptala se nazpátek Lita s širokým úsměvem. " Nikdo mě nezná?" Rozhodl se ignorovat to její " Vo co de tobě " a pokračoval další otázkou. Pečlivě přitom pozoroval chování dívky naproti. Vyrušil ho z toho ale hluk zezdola. K mágům co tam již byli se blížila další skupina. Ta co ji viděl ráno i když o něco větší. Pár nemístně hlasitých dívek se k nim muselo přidat teprve tady ve městě.
Zvláštnější než mágové však bylo ticho vedle něj. Byla tam vůbec ještě Lita? Odpověď mu prolétla přímo před nosem a zastavila se o jednoho z nově příchozích. Jemuž rozcuchala měděně zbarvené vlasy.
" Jo. Nikdo. Odkuď by sme tě měli znát? Nejsi mág a skoro nikdo jiný sem nechodí." Zachichotala se a rozběhla pryč. Zmateného Kavralu nechala za sebou. Zakroutil nad ní hlavou a vrátil se k pozorování.
Stejně jako předtím když je mágové zpozorovali, sebou trhl i tentokrát.
Všichni příchozí mágové hledali vhodné místo k sezení nebo stání, nikdo si ho nevšímal. Jen jedna tvář byla stále otočená jeho směrem. Patřila Litině oběti. Tentokrát se ale Kavrala rozhodl neskrýt. Učedník ho stejně neviděl. Přesto se ale přestal dívat až ve chvíli kdy si jeho pozornost vyžádal vysoký tmavovlasý muž pokročilého věku.
Ukázal mu na prohnutý kmen stromu vedle kamene kde seděl on sám.
Kavrala si nevšiml, že by se mágovy rty jakkoliv pohnuly, ale i tak se učedník se zavázanýma očima bez nejmenšího zaváhání posadil přímo na kmen stromu. Pak padlo na celou oblast hrobové ticho. Jen čas od času zašelestilo listí občasně se vyskytujících listnatých stromů ve větru.
Teprve hlad donutil Kavralu ve světle odpoledního slunce sejít zpět do města. V jeho původním plánu bylo najíst se v hostinci kde se ubytoval, ale ve chvíli kdy v malé pekárně zahlédl známou tvář, a nebyla Litina, se změnil. Přešel na druhou stranu, nechal první do pekárny vstoupit pár slečen, po té co sladkými hlasy poděkovaly, vstoupil i on.
Nos mu okamžitě naplnila teplá vůně pečiva. Rozhlédl se po malé místnosti pokračující dál dozadu. V několika košících bylo uloženo po málu pečiva. Město nebylo zase tak velké, aby bylo více třeba. Za pultem stála mladá slečna věkově stejně jako ty co pustil Kavrala první. Což znamená něco kolem osmnácti nebo dvaceti let. Dané slečny se ukázaly být jejími kamarádkami, mezitím co si sdělovaly různé novinky měl čas si ji pořádně prohlédnout. Její tvář si vybavoval. Jen o něco starší. Kaštanové vlasy v culíku, zelené oči i kulatý obličej seděl. Byla to dívka, ze které vyroste žena, která byla úplně první s kým se při tomto úkolu setkal. Kdo je? Napadlo ho teď. Předtím nad jejími vědomostmi o tomto městě nepřemýšlel, ale teď když ji viděl... Přemýšlel mnohem víc.
Kolik jí tak mohlo při prvním setkání být? Nejvíc třicet. Jak dlouho bylo město pryč z mapy, když stihlo zmizet i z povědomí všech? To určitě bylo víc než deset nebo dvacet let. Kolik jí v tom případě doopravdy bylo?
Otázka, na kterou neznal odpověď.
" Co to bude?" Vyrušil ho hlas slečny, která si všimla, že elfovy jantarové oči si neprohlížejí pečivo ale ji.
" No... Ehm." Že byl přistižen mu vzalo vítr z plachet nejen v myšlení, ale také mluvení. Měl teorii o tom co si budou všechny slečny myslet a jejich chichotání ji jen potvrdilo.
" Co třeba tohle?" Ukázal na pečivo obdélníkového tvaru v jednom z košíku.
" Dobře. Dva?" Zeptala se slečna a Kavrala přikývl.
" Děkuji vám." Pronesl při placení. Na odpověď nečekal, chtěl jen zmizet zpět na ulici. " Není za co." Odpověděl milý hlas za ním a dva další to doplnily o " Jmenuje se Dari! " A zase se jen smály.
Bezva.
