Sedmá kapitola je tu.
Teď už to jen zvládnout dopsat až do konce Xd
" To nebylo hezký!" Zakřičel chlapec na Litu a naštvaně utekl pryč. " Počkej!" Zavolala Lita, ale smát se nepřestávala. Chlapec se opravdu zastavil, couvl a pak si pro odchod vybral uličku o kousek dál. I ostatní děti začaly pomalu ustupovat a mizet pryč. Jediný kdo zůstal nehnutě byla Litasat. Chvíli zírala Kavrale do očí a on mlčel. Čekal až něco řekne ona. Bohužel se dočkal jiných slov než čekal.
" Je mi jedno, že si starší a vyšší. Nebojím se tě. Ani kdybys byl vrah. Co chceš?" Řekla a nebylo to poprvé co by jí Kavrala nejradši jednu vrazil.
" Co myslíš, že po tobě chci? Jak mám vědět, který z nich to je?" Šel bez okolků rovnou k věci. Jenže budoucnost předvídat neuměl a tak ho její odpověď zaskočila.
" Kdo?" Zeptala se nechápavě a obdařila ho pohledem, který jasně říkal že se zbláznil a měl by si změřit teplotu.
" Ten koho hledám." Vsadil na druhý pokus.
" Jak mám vědět koho hledáš? Neni to snad tvoje věc."
" Ne když jsi mi o něm řekla ty."
" Já? Promiň, ale nevim co to meleš. Jestli na mě ale budeš ještě chvíli něco zkoušet. Tak se to dozví moje máma. A když se tě předtím nezbavili tak teď by to určitě udělali. Sbohem." Urovnala si rukou hnědé vlasy, a když s nimi byla spokojená, otočila se a se zvednutou hlavou odešla. Ani se neohlédla.
Kavrala tam zůstal stát a jen se díval jak zmizela ve stejné uličce jako pavouky nesnášející chlapec. Buď z něj Lita dělala hlupáka a bavila se. Což by jí bylo podobné. Nebo si opravdu na nic nevzpomínala, což mělo logiku. Jak můžeš mít vzpomínky na něco co se ještě nestalo?
Beztak věděla, že si mě nebude pamatovat a neřekla mi to schválně.
Nicméně ani Litina nevědomost není nakonec na obtíž. Času má na vše dostatek, od mrtvé Lity nedostal žádné časové omezení. A tak teď z okna pozoroval klidnou večerní ulici. Sem tam se někdo vracel domů či si děti dávaly ještě poslední kolo hry na schovávanou než je matky zaženou do postelí. Ubytoval se v malém hostinci na kraji města. Nebyl to žádný luxus a pojal podezření, že ho muž dole nechal schválně zaplatit víc. Ne jen protože patřil mezi ty, kteří ho chtěli vyhodit, ale navíc milá dáma byla jeho dcera.
Další možnost ubytování byla ve velkém domě na náměstí s kamenným kruhem. Do chvíle než uslyšel cenu za jednu noc o tom dokonce i přemýšlel. Pak odtamtud zmizel tak rychle jak mohl jelikož to vypadalo, že platí i za vzduch co tam dýchají. Jak se tohle místo udrží v chodu na takovém místě? Čekal bych to ve velkých městech, ale tady? Kdo z těch co tudy prochází má tolik peněz, aby se tam ubytoval. Třeba jen na dvě noci. Pouze nad tím zakroutil hlavou a zmizel do levného hostince, pro něj dražšího.
Lehl si na postel - rozhodl se tý kupce sena tak říkat- a snažil se usnout. Zítřek bude plný zjišťování.
Stejně pojal k prvnímu podezření ještě druhé a to nejen, že ho muž nechal zaplatit víc, ke všemu ho ještě schválně umístil do nejhoršího pokoje v té stavbě. Pokud to tedy jako pokoj pro hosty vůbec někdy sloužilo...
...
Ještě za šera se šel projít po městě. Doba do které se vrátil, spadala pod léto. Jinak by tma trvala mnohem déle, i zima by byla horší. A květiny by samozřejmě byly mnohem méně bohaté na svou různorodost. Sem tam se zastavil a věci co mu připadaly zajímavé prohlédl zblízka, pak spokojeně pokračoval dál ve své procházce. Šel uprostřed cesty. Kdyby jen vypadal, že se snaží nebýt vidět mohl by působit podezřele. Přesto ho z oken některých domů lidé bedlivě sledovali, mezitím co se po nočním spánku chystali na denní práci. On sám skoro polovinu noci probděl, síly mu ale i tak nescházely. Práce, která ho čekala, se nemohl dočkat. Co bych měl, ale teď dělat? Čím začít? Ptal se zamyšleně sám sebe. Cítil se jako kdyby měl náhle výpadek paměti. Čím začínal při jiných úkolech? Vzpomínal. Odpověď měl vyloženě na jazyku i v mysli. Jen jí ne a ne chytit. Pokaždé se jen tak na rychlo prošla kolem místa kde po ní pátral, jen aby za chvíli zmizela v tmavém koutu zapomnění.
To je jako když vejdu do pokoje a zapomenu proč. Zakroutil nad sebou pobaveně hlavou a beze změny pokračoval dál v chůzi. Však ona se odpověď připlete do cesty nakonec sama. Naprostá pravda.
Připletla se mu do cesty v podobě hloučku podivně oblečených lidí stojících před drahým ubytováním z minulého večera.
