Dnes jsem na to málem zapomněla, ale další kapitola je tu:)
Nohy měl na kamenné zídce, zatímco hlavu a ramena mu obklopovaly nejrůznější květiny jejichž barvy se mu sem tam připletly do zorného pole, které jinak zabíralo jen nebe. S jeho probuzením byly také hlasy lidí čím dál hlasitější. V pokusu vstát sundal nohy ze zídky, aby se dostal do sedu, ze kterého se zvedne.
Bylo jen samozřejmostí, že při tom květiny trpěly. Což vyvolalo nesouhlas u skupiny shromážděné kolem něj.
" Jak nestydaté! Přijít do cizího města a hned tam něco ničit." Křičel jeden ženský hlas. Druhý ji mírnil " Co když je třeba zraněný nebo nemocný. Neměli bysme dělat ukvapený závěry. Třeba potřebuje pomoct. Není to snad tak?" Udělala milá dáma několik kroků blíž ke Kavrale než ji zastavil jeden z přítomných můžu.
" To nevidíš co má na sobě. Ten pomoc nepotřebuje. Měli bysme se ho zbavit předtím než začnou problémy." Názor trpaslíka sklidil větší podporu než slova milé dámy. V reakci na něj se několik dalších přítomných s nedobrými úmysly přiblížilo.
" Počkejte! Jak můžete vědět, že mu opravdu patří? Co když k nim nepatří, jen má tu hloupou zbroj. Nebyl by pak špatný skutek ho vyhodit? " Zastávala se ho dál dáma v obyčejných béžových šatech. Kavrala, kterému se, i přes mírnou závrať, podařilo vstát vycítil šanci a okamžitě se chytil jejích slov. Co jiného v takové chvíli dělat?
" Přesně tak. Tohle není moje." Použil k tomu co nejnevinnější hlas.
" A, vylez z těch kytek, čí teda?" Ozval se někdo z levé strany.
Kavrala poslechl a když stál na prašné cestě tak odpověděl co stihnul vymyslet.
Vyprávěl o tom jak ho cestou napadl vrah a jelikož měl jen lehké oblečení tak by ho byl dozajista zabil, kdyby nebylo jeho psa, který ho zaměstnal, což znamenalo že vrah přestal dávat pozor a tak se vše otočilo v jeho prospěch. Pak si ze strachu, že by ho znovu zastihli nepřipraveného vzal jeho zbroj a zbraně. Na otázku kde je pes odpověděl mrtvý. Ano, bylo to hloupé. Věděl to. Zároveň, to ale také bylo nejvíc co dokázal za tak krátkou dobu vymyslet.
Všichni o tom co řekl přemýšleli. Viděl jim to ve tvářích. Netušili co si myslet.
Vlastně ve skutečnosti moc nezáleželo na tom či uvěří nebo ne. Na jeho úkolu to skoro nic nezmění.
Jak minuty plynuly, čekání bylo čím dál nesnesitelnější.
K jeho úlevě mu odpovědí bylo, že se po městě pohybovat může. Sice se stálou nedůvěrou ostatních, ale co už. Všichni se začali rozcházet, nepřestali ho však po očku sledovat. Nikdo neměl chuť se s ním víc vybavovat, dokonce ani milá dáma ne. Šli si prostě po svých. Dospělí pracovali, děti si hrály. On má také svoji práci. Musí najít tu dívku, aby se jí zeptal kdo z nich má tedy zemřít. Přál si, aby to byl ten trpaslík. Ale jméno na to nesedělo.
V první řadě se vydal najít místo mimo město, kde uloží svoje věci. Jako úkryt mu posloužil strom s vystouplými kořeny a prostorem pod nimi. To vše zakryl mechem tak, aby to vypadalo přirozeně. Nechal si jen obyčejnou košili, kalhoty a u pasu dýku s váčkem, ve kterém se skrývalo něco málo peněz.
...
" Sledujte!" Křičel dívčí hlas.
" Ukaž Lito! Počkej Litasat nic nevidim! Já ho chci taky vidět!" Pokřikovaly další děti stojící kolem dívky, která jim ukazovala cosi co držela v ruce. " Ty se nechceš kouknout? " Zeptala se nevinně, až to znělo zákeřně, Lita chlapce stojícího dál než ostatní. " A-ani ne. Nemám je rád." Odpověděl zdráhavě a zahanbeně sklopil hlavu před staršími přáteli. " No tak. Koukni. Nic ti neudělá." Rozešla se k němu s nataženou rukou, ve které svírala pavouka. Ohavné, dlouhonohé stvoření pomalu větší než její dlaň.
" Přestaň. Dej ho pryč. Opravdu. Nechci ho vidět." Ustoupil chlapec ještě dál od ní. Ostatní děti za Litou zvědavě sledovaly co se bude dít.
" No tak. Máma říkala, že nemáš nikoho nutit do toho co nechce. Není to slušné."
" Jen kouknout." Přibližovala se Lita bez ohledu na vše co chlapec řekl.
" Nechci. Zahoď ho!" Věta, kterou si bude přát aby nevyslovil. Litě záškodnicky zazářily oči a povouka zahodila jak si přál. Samozřejmě přímo jeho směrem. Pak spolu s ostatními radostně sledovala jak se ze sebe jejich mladší kamarád snaží sundat pavouka i po tom co už byl dávno v tahu.
To vše Kavrala sledoval z uličky, která na holý kamenitý plácek vedla. Musel uznat, že Litasat je opravdu miláček.
Dobrou noc ❤️
