Ta samota. Občas jsem měla nutkání nasadit si hábit, vzít hůl a putovat světem jako tulák. To bych se mohla upřímně a čistě utápět v samotě. Někdo by se mě zeptal "A vy takhle cestujete sama?" a já bych jen přikývla.
Žádné lži, žádné "jsem unavená z těch mnoha schůzek, na kterých jsem minulý týden byla.". Jen neskrytá upřímná samota.
Jindy jsem si přála odejít do jiného světa, tam, kam bych patřila. Když mě popadla existenciální bolest, šla jsem se projít do lesa. Našla jsem krásný palouček pokrytý mechem. Kolem se tyčily vysoké smrky a plížila se mlha. Stoupla jsem si na pařez a čekala. Věřila jsem totiž, že mě unese, kdoví, třeba nějaký elfí král nebo nymfí družička. To se ale nikdy nestalo, a tak jsem jen stála uprostřed lesa jako stará píča.
…
Berkeley přišel s filozofickou otázkou - udělá strom padající v lese zvuk, když kolem není nikdo, kdo by ho slyšel?
Samota je tomu podobná. Chci jít prázdnou ulicí, chci si sama číst na zapomenuté louce a líně pít víno v opuštěném domě. Ale jdu v nejkrásnějších šatech, čtu rozvláčného Dostojevského a držím sklenici elegantně.
Nechci být sama, chci být spatřena v samotě. Všichni samotáři chceme. Sedíme v parku a čekáme, až nás někdo vyruší.
ČTEŠ
Nadlidská komedie
Short StoryTento příběh popisuje (téměř) skutečné události ze života bohyně na zemi, která to nemá zrovna snadné. Možná za to může degradace lidské společnosti, traumatizující drzost mužů a její nadlidsky krásné křivky. . Ale kdo ví? Třeba je jen hrozná píča.
