Překvapený (sasunaru) [DOKONČENO]

8. Motel

"Jestli na mě budeš vyset jak debil, tak za chvíli sleť- hn." zarazil se Sasuke a trochu zaškobrtl na jedné z větví, ze které se odrazil. Vítr zavál a on to tak ucítil tu podmanivou vůni, ze které mu, ač nechtěl, zaškubalo v rozkroku. Kabuto měl pravdu, stále to působí, i když si myslel, že to dávno pominulo, mýlil se.

"S-sasuke, myslím, že by jsme měli zas-zastavit." vydoloval ze sebe Naruto rudý v obličeji. Důvod, proč se snažil být od Sasukeho těla co nejdál, byl pořádný stoják, kterýho měl už nějakou dobu. Bylo mu to ale nehorázně trapný se o tom zmínit, že to prostě nedokázal říct dřív.

"Za chvíli budem v jedný ves- hej! To nemyslíš vážně?!" zařval najednou Uchiha, když ho Naruto omylem drkl něčím tvrdým do zad.

"P-promiň, ttebayo... já za to nemůžu." řekl rozpačitě směrem k tmavovláskovi. Narutův obličej teď úplně svítil červenou, že by předčil i Gaarovi vlasy.

Zanedlouho se opravdu ocitli v jedné vesnici. Sasuke odnesl Naruta do nejbližšího motelu, zaplatil dva pokoje a hned jak to bylo možné hodil blonďáčka do jednoho z nich. Sám se chtěl nejraději zavřít do toho druhého, ale červíček zodpovědnosti ho pořád hlodal a on tak ještě skočil do místní lékárny a koupil vše potřebné.

Bez zaklepaní vešel do Narutova pokoje a zabouchl za sebou.

"Neumíš klebat, ttebayo?!" vypískl polekaně Naruto a zakryl si své přirození, tvrdé jako skála zpět do kalhot, doufaje, že se toho nadržení konečně zbaví. S rudými tvářemi se mračil na Uchihu, který jak přikovaný k zemi sledoval ono necudné, před chvílí odhalené, místečko. Samotnému mu znovu zacukalo v kalhotech, jak byl ten pokoj doslova nasáklí jeho vůní. Zavřel oči a zatřepal hlavou. 'Znovu ne! Ovládej se, vždyť si Uchiha!' seřval se v duchu a pomalým krokem se k Narutovi přibližoval, snažeje se nevnímat tu touhu, která se mu snažila oblbnout mozek.

"Co děláš?" zamračil se Uzumaki, snažící se o to samý co Uchiha, ale nelíbilo se mu jak se k němu pomalu přibližuje. Jen pomyšlení, že by se mělo opakovat to, co proběhlo jen několik hodin nazpět, se mu opravdu nelíbilo.

Sasuke se dostal až ke strnulému blonďáčkovi, který z něj nespustil zrak a posadil se vedle něho na postel. Naruta zamrazilo, když ho Sasuke chytil za zápěstí. Chtěl se vyškubnout, ale Uchiha byl momentálně silnější.

"Naruto, přestaň! Dej mi ruce!" zavrčel z těžka, jak se snažil dýchat výhradně ústy. Což se mu v jistých okamžicích nepovedlo a on jen silou vůle se musel držet zpět.

"P-proč?" vydechl Naruto a škubl znovu rukou, bez výsledku.

"Chci ti je ošetřit, tak nez-nezdržuj." zasekl se na konci a trochu se zarazil. Nechápal proč to dělá. Proč, když už mu to uráčil koupit, si to Uzumaki neošetří sám? To by snad ještě zvládl. Sklopil zrak na několik otevřených ran na rozklepaných rukou a zavrtěl hlavou. Ne, nezvládl a proto to vlastně dělá.

"Tak fajn." odsouhlasil a napjatě druhého nechal mu ošetřit a následně zavázat ruce.

"Díky." špitl a hleděl na ruce v obvazech. "Teď už j-jdi." vydech těžce a zavřel oči.

"Ještě ne, lehni si a rozepni si bundu." přikázal mu starší. Naruto sebou prudce škubl a vytřeštil na něj své modré oči.

"Cože?! Ne, už nikdy!" téměř zařval a kroutil hlavou.

"Pro Jashina, Uzumaki! Nebuď pro jednou takový nadržený prase a udělej co říkám, je to jen pro tvoje dobro! Pokud z tebe nesejmu pečetě co ti brání v použití chakry tak si ten pitomý límec asi těžko nandáš!" vybuchl Uchiha, jelikož už toho blbce vedle sebe měl pokrk. Bude rád až se ho konečně zbaví a on si půjde vlastní cestou.

Naruto zmateně zamrkal, když si konečně všiml co druhý drží v ruce. Byl to opravdu chakrový límec proti označení.

Udělal tedy jak chtěl a s rozeplou bundou čekal až starší začne.

"Jestli mi tu pečeť chceš sundat, tak už začni a přestaň nade mnou slintat." Naruto opět zrudl a snažil se na Uchihu nedívat.

"Já neslintám!" zaprotestoval starší ač marně a vymanil se tak z toho chilkového tranzu.

"Aktivuj chakru." přikázal mu zamračeně a jakmile tak mladší učinil objevila se mu na břiše pečeť, která věznila devítiocasého démona uvnitř něj. Okolo bylo však ještě pár pečetí, které tam neměli co dělat.

Sasuke začal skládat příslušné pečetě a zrušil je ranou do Narutova břicha až dotyčný zaskučel bolestí.

"Mohl si být jemnější, ttebayo." postěžoval si, ale když spatřil, že tmavovlásek skládá pečetě znovu zarazil se.

"Vždyť už- gnhhh haa~" zaskuhral a vzdychl zároveň.

"Měl si tam dvě pečetě. Jedná bránila tu tvojí a druhá Kyuubiho chakru. Není zač!" odsekl a lusknutím prstů se zpakoval pryč až třískly dveře.

Naruto si hladil bolavý břicho a sledoval již prázdnou místnost. Vůně, která ještě před chvílí mu byla na dosah, rázem zmizela a Naruto si tak připadal ještě hůř. Bolelo ho najednou celé tělo a vzrušení se ještě zvýšilo. Cítil ale jak mu konečně proudí chakra tělem. Obvázanýma rukama sebral z kraje postele límec a s úlevou si ho nasadil na krk. Normálně s ním nespí, ale dokud nebude zpět u sebe doma v bezpečí, nesundá ho.

***

Setmělo se a mladí shinobi, každý zavřený ve svém pokoji, které byli hned vedle sebe, trpěli účinky uměle vyvolanou říjí. Nejhorší ale pro oba bylo, že se navzájem cítili přes zeď a oba se snažili samouspokojovat ač opravdové uvolnění nechtělo přijít.

Sasuke už byl několikrát s rukou na klice odhodlán za blonďáčkem dojít a vyšukat mu duši z těla, ale jeho racionální mysl tam ještě někde byla a tak pokoj neopustil. Zatím. Neví jak dlouho to ještě vydrží.

Naruto na tom byl ale hůř. Ne, že se nadýchal tý odporný látky, ne, on ji měl dokonce přímo vpuštěnou do krve a prožíval to stokrát hůř, než starší z dvojice.

Zcela nahý, potem politý, se na tvrdé matraci postele snažil dojít k vrcholu, ale marně. Jeho tělo lačnilo po něčem jiném, co mu Naruto nemohl, ač teď opravdu chtěl, dát.

Byl vyčerpaný, potřeboval odpočinek, ale bolest která prostupovala celým jeho tělem mu to nedovolila.

S vrzáním se otevřeli dveře v nichž stála černovlasá postava. Naruto zamlženým zrakem nemohl osobu pořádně zaostřit, ale věděl kdo to je. Ta úžasná vůně jež z něj sálala, i když se mu teď zdála krapet jiná, nemohla být od nikoho jiného. Křečovitě se usmál a němou prosbou ho pozval dál. Bylo mu to teď jedno, chtěl, aby to už přestalo a když se mu to samotnému prostě nepovedlo potřeboval, aby mu Uchiha pomohl. Kašle teď na to, že je to jeho kámoš, strach z označení již mít nemusí a mezi nimi se také určitě nic nezmění jakmile ta látka z jejich těl nadobro zmizí. Určitě to bude v pohodě.

1111 slov