Překvapený (sasunaru) [DOKONČENO]

18. Vzpomínky

Sasuke s povzdechem zastavil před vchodem se spirálou na zelených dveří a snažil se otevřít, aniž by nějak pustil Naruta, jenž nesl na zádech.

S podivem, že cestou nepotkali nikoho známýho vešel do malého bytu.

"To je dobrý, už mě můžeš položit, ttebayo." vybreptal mírně rozpačitě Naruto, když za sebou Sasuke zavřel.

Sasuke ale bez jediného slova šel dál a jakmile se dostal k místu kde se nacházela postel, blonďáčka na ní položil.

Mlčky se rozhlížel po malým bytě, ve kterým nebyl tak tři-čtyři roky, ale zdálo se mu jako by se tam nic nezměnilo, i když všechno bylo jinak.

I když byl Naruto mimo domov téměř dva měsíce, stejně zde panoval chaos a mističky od instantního rámenu se válely všude.

Přešel k menší skříni, při čemž byl neustále sledován modrými očky majitele tohoto mini bytu a otevřel její dvířka.

"To je poděs." promluvil konečně a mírně se zamračil na tu podívanou ve skříni. Bylo tam několik zavěšených ramínek na nichž se nacházelo několik identických oranžových bund, které vyhlíželi, že jsou značně použité. Bylo zde jen jediné ramínko, které zelo prázdnotou a Sasuke si vybavil jak ona kombinéza mizí v koši.

Sehl se, vytáhl jeden ze šuplíku a tam zas našel ve stejném stavu oranžové, jakž takž složené, kalhoty.

Otočil se na Naruta co ho stále sledoval a nyní se na něj mlčky, trochu nervózně, usmíval.

"To vážně nenosíš nic jiného?" otázal se konečně a vytáhl jednu bundu, kalhoty a spodní prádlo se srdíčkama.

"Já nemám peníze na rozdávání jako tady někdo." zamručel mírně podrážděně a lehce si poposedl na posteli.

"A vyhazovat to za milion misek rámenu je normální?" povytáhl obočí a hodil Narutovi do klína oblečení.

"Jdi se vysprchovat." poručil mu nakonec, zvdel svůj batoh a měl se k odchodu.

"A kam jdeš ty?" podivil se blonďáček a nechápavě hleděl na vzdalující se záda Uchihy.

"Nakoupit. Hádám, že nic poživatelnýho tu nemáš." odvětil nezaujatě a zabouchl za sebou.

"To určitě, mám tu zásobu rámenu. To stačí, ttebayo." zamumlal si podrážděně pro sebe a podíval se směrem koupelna.

'Taky mi mohl pomoct aspoň tam...'

***

Mezi tím co se Naruto snažil dostat do koupelny, aniž by si cestou namlátil se Sasuke vydal po střechách krapet jiným směrem, než byli nákupy.

Mířil do Uchiovské čtvrti, kterou před roky opustil, stejně jako celou tuhle vesnici a její obyvatele.

Zastavil se u hlavní brány a chvíli pozoroval ošuntělí znak Uchiha klanu.

S povzdechem se vydal dál. Opuštěné budovy co míjel ani koutkem oka nespatřil. Měl jiný a jediný cíl. Byla to už taková doba co se tu procházel a ač nechtěl, stejně se mu vraceli vzpomínky jak tu jako malý běhal na tržnici. Jak trénoval. Jak ho Itachi nosil na zádech-

Zarazil se.

Nad vzpomínáním na jeho staršího bratra se na chvíli zastavil v chůzi a hleděl na hliněnou cestu.

Ano. Sice ho nenáviděl, ale stejně mu jeho bratr chyběl.

Nad touto myšlenkou se zamračil a zatřepal hlavou.

Ne. Kdyby to byl skutečný bratr a člověk, nebylo by to tu dnes tak opuštěný a on sám by nikdy neodešel. Měl by rodinu a milovanýho bratra za kým by se rád vracel. Teď ale nemá nikoho takovýho-

Na mysl mu vztanul Naruto jak se na něj usmívá.

Znovu se rozešel po cestě s mírným úsměvem na tváři. 'Dokud tu bude Naruto, tak nebudu asi nikdy skutečně sám...'

Ta myšlenka ho jakýmsi zvláštním způsobem hřála u srdce, o kterým si myslel, že už nikdy takový pocit nebude mít. A skutečně. Od doby co Itachi vyvraždil celý klan až na něj, nepocítil něco tak hřejivého jako myšlenka, že není sám.

Ano, znali se sice už dlouho, ale vždy mu přišel spíš otravný. To vlastně i teď, ale zdá se mu, že teď je to jiný. S tím odloučením se něco změnilo a on nevěděl co.

Se zamrkáním zjistil, že se už nachází na dřevěné verandě. Při tom myšlení si ani neuvědomil, že už ušel celou cestu až k jeho cílu.

Podíval se na posuvné dveře. Nadechl se a otevřel je.

Byla to jako by právě vybouchla bomba a navalila na něj veškeré vzpomínky spojené s tímto místem.

Ty dobré i ty špatné.

Viděl sebe a Itachiho jak na verandě leží s úsměvem a pozorují noční oblohu, ale taky viděl své rodiče v kaluži krve jak nad nimi s Sharinganem v očích hledí jeho starší bratr s katanou od jejich krve.

Přeběhl mu mráz po zádech a vešel dovnitř. Rozhlížel se okolo sebe a vířil při tom prach, který se tam za tu dobu usadil.

Vyšel schody a otevřel do svého pokoje. Rozhlédl se a do očí mu odrazem od skla svítil odlesk. Šel k onomu světlu a zvedl rámeček s fotkou, kde se nacházel tým sedm. Ušklíbl se jak si vzpomněl na ten den a strčil ji do batohu, který měl po celou dobu nazádech.

Pobral ještě několik věcí a vybral si zbytek peněz co tam tehdy nechal a vydal se pryč. Neohlížel se. Nechtěl se už vracet.

"S-sasuke?"

Byl konečně na cestě na tržnici, nakoupit nějaké to jídlo, jak prve řekl, ale zastavil ho známý hlas. Zastavil, ale ani se na ni nepodíval. Mírný úsměv co mu hrál ve tváři, s myšlenkou na to blonďaté pako, náhle zmizel.

"Takže je to pravda? V-vrátil ses?" užaslí hlas dívky, která stála za ním se pomalým krokem dostával k němu až nakonec stáli tváří v tvář.

Sakura na něj ohromeně hleděla.

Sasuke na ni hleděl nic neříkajícím pohledem, než se konečně zase rozešel.

"Dočasně." řekl jen a nasadil rychlejší tempo. Zrovna s ní neměl v plánu se nějak zvlášť zdržovat.

Naštěstí jen zkoprněle stála a hleděla na místo, kde Sasuke před chvílí byl a když se konečně vzpamatovala, byl už dávno pryč.

Tohle zjištění, o kterém do teď nevěděla zda je skutečně pravda, ji zahřálo u srdce a vysvitlo ji naději, že ještě není vše ztraceno.

S mírným úsměvem se vydala směrem, kudy Sasuke odešel, odhodlána ho najít.

983 slov