Ten reasons to date me

0.2| RODINNÝ OBĚD.

Ačkoliv předtím v bistru vypadal Albert přesvědčený, že své vnučce změní názor na jejího vlastního bratra, když se Genevieve vrátila ze své procházky, o Josephovi se ani nezmínil. Genny si nebyla jistá, ale zásluhu přisuzovala Florence, která určitě svému manželovi vynadala hned, co se za jejich vnučkou zavřely dveře od bistra. Nicméně odvedla dobrou práci; Albert se o svém druhém vnoučeti už ani slovem nezmínil.

Místo toho Genevieve nabídl teplé kakao a místo na gauči. Dle jeho tvrzení se totiž o Vánocích nemá uklízet, ale lenošit. A kdo nelenoší s ním, je nepřítel. Florence ho sice nazvala bláznem, nicméně nehádala se, a dokonce sama vznesla žádost o film, který se chystali společně shlédnout. Samozřejmě to byla jedna z těch kýčovitých romantických komedií, co jiného by taky mohlo běžet o Vánocích, že ano.

Romantický film se ovšem v podání Florence a Alberta proměnil v hotovou frašku. Zatímco babička něžně vzdychala při každém polibku, dědeček každou příliš romantickou scénu nahlas komentoval, a dokonce hlavní hrdinku párkrát nazval nelichotivým výrazem pro tura domácího, za což leda tak schytal pohlavek od své manželky. Všechno tohle ovšem přivedlo Genny na jiné myšlenky, což, jak vlastně sama tušila, byl jistě babiččin záměr. K večeru si už téměř nevzpomněla, proč do Lancasteru vlastně přijela. Skoro.

I přesto se ale na posledních pár hodin toho dne zavřela ve svém dětském pokoji. Ačkoliv prarodičům řekla, že je unavená a potřebuje se prospat, ve skutečnosti se smutně svalila na postel a projížděla galerii v telefonu. Sice si slíbila, že pro Landona už neuroní ani slzu, někdy v půlce se jí první osamělé kapky začaly kutálet po tváři. John Green přeci jenom měl pravdu, když psal, že bolest je třeba procítit.

|. . . . . .|

Následující den panovala v domě Florence a Alberta rozporuplná nálada. Florence si zvesela prozpěvovala, zatímco pořád něco míchala, přelévala, pekla a vařila. Albert každých pět minut nedočkavě vykukoval z okna, jestli už nepřijeli tak očekávaní hosti. A Genny, ta měla už od snídaně žaludek jako na vodě. Asi po osmé během poslední hodiny přemítala, zda nebude nejlepší popadnout klíčky od auta a odjet někam hodně daleko. Pokaždé si to ale rozmyslela; vždyť překážky je třeba překonávat, jinak by se člověk nemohl nikam posunout. A to ona potřebovala. Posunout se daleko od bodu, ve kterém se zrovna nacházela.

„Jsou tu, jsou tu!" zavýskl Albert najednou, když snad po sto padesáté osmé vystrčil hlavu z okna. Okamžitě se hrnul otevřít domovní dveře. Jak jinak. Babička si mrmlala pod nosem něco, co znělo jako ‚blázen jeden stará', ale i ona šla přivítat hosty do chodby. Jen Genny zůstala sedět v obýváku jako opařená. Nejprve tam chtěla jít taky; vždyť všichni říkají, že nepříjemné záležitosti je třeba hned vyřešit, a sekání s bratrem rozhodně mezi nepříjemné záležitosti patřilo. Jenže očividně nepřemýšlí moc rychle, protože než se stihla rozhodnout, co teda udělá, Albert všechny zavedl do obýváku.

Samozřejmě, že si jí Joseph všiml okamžitě. Zastavil se hned mezi dveřmi, takže tmavovlasá žena, která šla v těsném závěsu, do něj se slabým zajíknutím narazila. Albert však nenápadně onu ženu chytil za paži a odvedl kamsi pryč, takže ve výsledku byli v místnosti jen oni dva. Genevieve však bylo jasné, že všichni tři – babička, děda i ta krásná tmavovláska – stojí za rohem a poslouchají.

„To auto před domem je tvoje?" vypadlo z Josepha naprosto nelogicky, čímž své sestře na pár vteřin naprosto vyrazil dech. Sice by to nikdy nepřiznala nahlas, ale z jeho prvotní reakce byla trochu zklamaná.

Když se však vzpamatovala, stejně ironickým tónem mu odpověděla: „taky tě zdravím. Mám se dobře, díky za optání." V ten moment už neseděla v křesle jako spadlá hruška, ale stála uprostřed místnosti jak tvrdý y, netušíc, jak se zachovat. I Joseph vypadal maličko rozhozeně, ačkoliv se to snažil zamaskovat rádoby drsňáckým výrazem a rukama založenýma na prsou.