Ten reasons to date me

0.4| RANNÍ DOHAZOVÁNÍ.

Ráno se Genny probudila do nezvykle jasného rána. Vlastně ji probudila až lahodná vůně opečené slaniny. Ospale zamžourala a pousmála se; vždyť babiččiny snídaně byly vždycky ta nejlepší věc na celém ranním vstávání. Zatímco si protírala oči a protahovala se, přemýšlela, proč asi Florence vaří tak brzy, když chystá brunch... A pak celá zděšená vylétla z postele jako nějaká gazela.

Jediný pohled na budík na nočním stolku ji ujistil v tom, že už dávno není devět hodin, jak si původně myslela. Večer si zapomněla nastavit budík, takže teď bylo něco málo před jedenáctou, což znamenalo, že zaspala, a ten nájemník si už jistě hoví dole v jídelně a nacpává se babiččiným jídlem.

Rychlostí blesku zapadla do koupelny. Ranní hygiena jí poprvé za celý život trvala méně než pět minut, za což by si za jiných okolností snad i napsala diplom, jenže v tu chvíli neměla čas ztrácet čas. Hlavu totiž měla plnou přemýšlení nad tím, co si asi má obléct. Když odjížděla z New Yorku, naházela do tašky cokoliv, co jí zrovna přišlo pod ruku, jelikož ji nenapadlo, že by se v nejbližší době chtěla někomu líbit.

Tedy ne, že by se oblékala kvůli ostatním. Vždycky si vybírala na sebe to, v čem se cítí dobře, a s troškou štěstí i přitažlivě. Což o to, v pyžamu s infantilním potiskem delfínů a chlupatých papučích se dobře cítila, nicméně přitažlivější by bylo snad i seschlé jehličí na pomalu umírajícím stromku. Sice jí to trvalo tak půl století, nakonec však z těch pár svršků v šatníku složila něco jakž takž přijatelného. Ještě jí zbývalo napatlat se trochou korektoru, řasenkou a leskem na rty, a za neuvěřitelných čtrnáct minut a osmnáct sekund už sbíhala schody dolů.

Přesně jak předpokládala, Jaxon Sutton seděl spolu s Albertem a Florence v jídelně. Genny si okamžitě všimla, že si dědeček zase pohrál s výzdobou – tentokrát na masivním stole chyběl ubrus, místo toho ale přímo uprostřed stála obří váza s květinami. Že by si zašel za dvanácti měsíčky? Jinak si Genevieve nemohla vysvětlit fakt, že se mu povedlo na konci prosince, a obzvlášť mezi Vánoci, sehnat čerstvé květiny.

Samozřejmě, že na sebe hned upoutala pozornost. Babička se na ni káravě podívala, ale nic neřekla, zatímco jejich host na nově příchozí zíral naprosto vyjeveně. Genny se musela pousmát; ona, na rozdíl od Jaxona, totiž o jeho přítomnosti věděla předem. Ani se neobtěžovala s omluvou – sotva otevřela ústa, Florence jí pěkně neslušně skočila do řeči a začala svou vnučku překotně představovat Jaxonovi, jelikož samozřejmě netušila, že se ti dva již znají.

Genevieve jí to chtěla říct, nicméně babička byla do svého monologu tak zabraná, že se prakticky nedala přerušit. Trpělivě proto vyčkala, než skončí, a pak se otočila na Jaxona, který, chudák, asi pořád netušil, která bije.

„Ráda tě zase vidím," řekla a usmála se tak roztomile, až se jmenovaný málem zadusil soustem, které měl zrovna v puse. Když konečně popadl dech taky na obličeji vykouzlil úsměv.

„Nemyslel jsem, že to bude tak brzy," přiznal. Teď to byli Florence s Albertem, kdo na ty dva hleděli jako pár zmatených včel. A zatímco dědeček se okamžitě začal vyptávat, odkud se znají, babička se tvářila čím dál tím víc potěšeně.

Jaxon vypadal, že chce na Albertovu otázku odpovědět, nicméně zrzka mu sebrala slova, když jednoduše vysvětlila, že se potkali včera před supermarketem. Po Jaxonovi střelila velice varovným pohledem, který on, zdá se, pochopil, neboť na Genny spiklenecky mrkl.

Florence se už nemohla usmívat víc. Zdálo se, že se vznáší v sedmém nebi, když začala vyprávět historku o tom, jak se potkala s dědečkem. A světe div se, taky to bylo u supermarketu! Zatímco vyprávěla tuhle malou příhodu, házela po své vnučce okem, a Jaxon dělal, že tyhle všeříkající pohledy vůbec nevidí.