Dangerous love H.S FF

10 kapitola

,,Nemůžu tomu uvěřit. Vážně je tohle všechno pravda?" Ptá se Niall, když sedíme u něj v pokoji na posteli po tom co jsem mu řekla úplně všechno co se stalo za poslední dny s Harrym.

,,Jo nelhala bych ti." Potvrdím mu a pevněji mu stisknu ruku.

,,Moc mě mrzí, že ses mi to bála říct, ale jsem rád že jsi mi to řekla alespoň teď. Víš, že mi můžeš věřit?" Stoupne si a podá mi skleničku s vodou. Poděkuju a kouknu se na hodiny nad dveřmi.

,,Měla bych už jít. Moc ti děkuju Nialle hodně to pro mě znamená." Obejmu ho a jdu ke dveřím. Než však stihnu úplně odejít Niall mě chytne za ruku a já se zastavím.

,,Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Chci, aby jsi to věděla." Pustí mě a já se na něj vděčně usměju.

"Ještě nikdy jsme si s Niallem takhle upřímně nepopovídali."

Cestou domu mé myšlenky pořád směřují k dnešnímu odpoledne. To jakou rychlostí ode mě Harry odešel a jak hnusný a pohrdavý pohled mi při tom věnoval než mi zmizel z dohledu mě trochu zaskočilo.

Je možný, že jsem se ho dotkla? Nebudu lhát možná jsem měla zvážit svá slova. Nelituju toho, že jsem mu řekla, aby mě nechal být. Bylo to správné rozhodnutí hlavě kvůli našemu bezpečí, ale přeci jenom policií jsem mu vyhrožovat neměla. Je to pořád můj učitel, který mě ještě několik měsíců bude učit.

Vím, ale že pokud bych policii nezmínila nebral by to vážně. Pořád by se mě snažil provokovat a to já momentálně nesnesu. 

Jdu stejnou cestou, kde jsem ještě před několika hodinami seděla se zakrvácenýma nohama na lavičce. Hned co jsem dorazila k Niallovi jsem si kolena pořádně ošetřila a pro jistotu zalepila náplastí. Niall se nejdřív na nic neptal a čekal jestli mu to budu chtít říct sama. Vím, že jsem říkala, že to nikomu říkat nebudu, ale po tom co se stalo jsem rozhodně nebyla v pohodě a vím, že mám aspoň teď na chvíli postaráno. Pokud bych se totiž chystala udělat další hloupost, řekla jsem Niallovi ať mě hlídá a když tak mě zastaví.

Po chvíli svižné chůze uvidím náš barák. Je skoro jedenáct večer takže si nemyslím, že je máma vzhůru. Možná šla zase do práce.

Zjistím, že mé tvrzení není správné hned jak vejdu dovnitř a uvidím světlo v kuchyni. Je tady. Nejspíš ji to pan šéf aneb její budoucí manžel zařídil úplně bez problémů. Divím se, že mě vůbec pozvali na svatbu a nevzali se rovnou za mými zády.

Vejdu do kuchyně a místo mé matky stoji u kuchyňského pultu Jack.

,,Dorazila jsi." Řekne, když si mě všimne.

,,Jo nějaký problém? Je mi osmnáct." Odpovím otráveným hlasem. Kázání už jsem nedostala ani nepamatuji.

,,Tak jo myslím, že je na čase si promluvit." Řekne a posadí se na barovou židli. Pokyne mi rukou, abych si sedla vedle něj a já se rozhodnu byt aspoň teď milá.

Sice toho muže skoro ani neznám, ale potřebuju odpovědi.

„Fajn tak co mi chcete?" Zeptám se a spojím si ruce pod pultem.

„Vím, že je to pro tebe těžké. Věř nebo ne, ale vím jak ti je. Moc se neznáme, takže nemáš jediný důvod si mě vyslechnout, ale prosím nech mě ti něco říct. Nebudu si hrát na nějakého zkušeného otce, protože o rodičovství vůbec nic nevím, ale co vím jistě je to, že to všechno tvá matka myslela dobře. Možná ti to tak teď nepřipadá, ale až budeš starší určitě to pochopíš.
Marry mi vyprávěla o vaší dřívější situaci a o tom co se stalo s tvým otcem a musíš vědět, že je mi to vážně upřímně líto. Tvá matka ti nechtěla nic říct kvůli tvé citlivé povaze, kterou možná nevnímáš, ale byla si stoprocentně jistá, že kdyby ti o nás dvou řekla před rokem a půl byla bys na tom ještě hůř než teď."