Já vím, ty víš, on neví...

1. Část

Tu noc, kterou by Anna označila za nejlepší noc jejího života, měla Sid sen. Byl v něm Albert. Šla s Adamem po ZOO, o něčem si povídali a najednou přiběhl Albert, něco zakřičel, podkopl Anče nohy a odešel. Anna div nespadla. Adam se za ním chtěl rozběhnout, ale neudělal to.

„K...kolik je hodin?" vydechla Sid v polospánku. Pomalu se probouzela. Neočekávala žádnou odpověď, jenže ta se dostavila: „Půl sedmý. Ještě klidně spi," řekl Adamův hlas. Jenže právě Adam zapříčinil Ančino úplné probuzení. Rozespale se zašklebila do polovičního světla. „Cože?" protáhla se Sid. Adam jí větu zopakoval: „Říkal jsem, že můžeš ještě spát." „Mmm... Já už nebudu..." řekla potichu. Haďák jí začal hladit po tváři a zajímal se: „A co bys chtěla?" Jako odpověď se jen k němu přitiskla a prohlásila: „Chtěla bych být s tebou. Nic jinýho." „To není nic, co bych ti nedokázal splnit, princezno," dal jí pusu do vlasů a pořádně jí objal. Sid se skutečně cítila jako princezna, ačkoliv tomu oslovení kvůli rozespalosti nevěnovala moc pozornosti. Po chvíli se probrala úplně a sedla si do polosedu. Adam hned taky a díval se na ní. Sid ale chvíli sledovala svoji přikrývku, než řekla: „Celej ten večer... Byl moc krásnej..." „Vážně?" ujišťoval se Adam. Sid mu na to kývla hlavou: „Škoda, že utekl tak moc rychle..." „Tak, eh... Si to můžeme... zopakovat..." prohlásil váhavým hlasem. To Anče vykouzlilo na tváři ještě větší úsměv, než měla před chvílí: ”Vážně chceš?" Adam odpověděl jen pokrčením rameny a upřímným úsměvem: „Proč ne?" Sid se zasmála a dala mu upřímnou pusu, ze které vzniklo další líbání. Tentokrát ho ale Adam přerušil: „Počkej... Teď?" „Proč ne?" zopakovala Sid jeho větu. „Nemůže se vrátit tvoje spolubydlící? Viky?" Anča ho nakonec ujistila: „Nemůže. Včera odešla se slovy, že se vrátí se až dneska večer," a znovu ho políbila. Dál se už Adam nebránil.

„Tak, co můžu pomoct dál?" zeptala se Sid Adama, když nakrmila želvy. Ten něco vyplňoval u počítače, ale zamyslel se: „Hm... Tady už asi nic... Spíš počkáme, jestli nebudeme potřeba někde jinde." „Dobře," souhlasila Sid. Pak pomaličku přešla k němu: „A co my?" „A co my?" zopakoval po ní Adam. Sid si sedla k němu na klín a nechala se od Adama držet a hladit: „Co budeme..." Najednou se ale ozvaly zvenku kroky, proto se Sid přerušila a čekala, kdo přijde. Byla to Eliška a netvářila se zrovna optimisticky. Jenže pohled na zamilovaný pár jí na tváři vykouzlil menší úsměv: „Vám dvěma to opravdu sluší." Sid se jen usmála: „Co potřebuješ, Eli?" „Potřebuju s tebou mluvit. A ideálně jen mezi čtyřma očima, i když mi je jasný, že si to pak řeknete," odpověděla Eliška už jen s polovičním úsměvem. „No, tak já si něco..." prohlásil jen, Sid se zvedla a Adam odešel. Sid zvážněla: „Co se děje, Eli? Nevypadáš moc vesele... Něco s Anežkou nebo klukama?" „Ne, to ne," zvrátila Eliška, „Je mi to už trapný, ale jak včera přišla výplata, musela jsem zase zaplatit ty nejdůležitější dluhy... Prostě mi to zase nevyšlo...  Něco mi sice zbylo, ale už bych byla úplně bez rezervy..." Sid nechtěla, aby se Eliška cítila zle, proto jí přerušila: „Prostě mi to nemůžeš vrátit, já to chápu. Nestresuj se kvůli tomu, nic se neděje. Nespěchám na to, buď úplně v klidu, vy ty peníze potřebujete víc. Vlastně ti úplně rozumím."

Eliška vyšla ven z pavilonu a vydala se k žirafám. Chvíli na to k pavilonu přišel Albert. Otevřel dveře a vešel dovnitř, čehož si všiml Adam, který se k pavilonu vracel. Trochu popoběhl, aby věděl, co Bert zase chce. Zatímco on vešel do zázemí, Adam čekal na chodbě a poslouchal.