Já vím, ty víš, on neví...

11. Část

Adam najednou ztratil slova: „An...ča... Co se jí stalo?" V očích pocítil slzy, ale ovládl se a nepustil je ven. Pan doktor odpověděl až moc vyklidněně, což Adama dost štvalo: „Přivezli jí k nám chvíli po půlnoci po celkovém vyčerpání organismu. Hospitalizovali jsme ji a necháváme jí vykapat roztok s vitamíny a minerály." Adamovo srdce bilo víc než kdykoliv jindy a jeho ruce se klepaly strachy. Skoro se bál ptát dál: „A... A je v pořádku? Můžu přijet?" „Je vyčerpaná a odpočívá, ale myslím, že přijet můžete." prohlásil ledově.  V Adamovi jakoby se nakonec něco probudilo: „Bezva, díky, nashle." Hovor položil a jako velká voda se vrátil do ředitelny.

V místnosti s návratem Adama všichni utichli, všimli si Adamova ustaraného výrazu, ale nikdo se neodvážil zeptat. Až na paní ředitelku: „Stalo se něco, Adame?" Haďák si začal oblékat mikinu a něco v ní hledat, zatímco v rychlosti odpovídal: „Aničku odvezli v noci do nemocnice..." „Proboha, co se stalo?" zděsila se paní ředitelka. Vyděsili se i ostatní přítomní, jen Marie Roklová to ale dala najevo slovy. Zastavila tím Adama před rychlým odchodem: „Nevim, prý nějaký vyčerpání organismu. Jedu za ní to zjistit, stejně už jsem dneska řekl všechno." „Jasně, jen jeďte. A dejte mi vědět," zakončila ředitelka Roklová a Adam opustil ředitelnu.

Běžel do zázemí, kde se rychle převlékl a vzal klíče od auta. Neřešil, že není nic hotové, přeci jen toho moc na práci nebylo, a běžel k nejbližšímu východu ze ZOO k autu.

Cesta trvala skoro tři čtvrtě hodiny, což se taky na Adamovi podepsalo. Nadával skoro na každého, které mu znemožnilo například přidat na rychlosti, cestou potkal několik prací na silnici, kvůli kterým byl zaveden kyvadlový provoz, občas se nehlídal a překročil nejvyšší povolenou rychlost a na semaforech v Hradci chytil snad každou červenou.

Nemohl uvěřit tomu, že parkuje u nemocnice v Hradci Králové. Rychle vystoupil, auto zamkl a běžel najít urgentní příjem. Našel ho celkem rychle. Zastavil u recepce: „Dobrý den, Anna Novotná, přivezli jí v noci, volali jste mi." „A vy jste?" zeptala se zdravotní sestra na recepci. V Adamovi opět převládala netrpělivost, nepočítal s tímhle procesem identifikace, proto rychle odpověděl, co mu na jazyk přišlo: „Adam Hruška, Aničky pří...tel..." zasekl se, „Prý mě uvedla jako kontaktní osobu." „Moment," řekla sestřička a někomu volala, „Ošetřující lékař slečny Novotné hned přijde." Nečekal dlouho. Za pár chvil Haďáka oslovil o trochu starší muž: „Pan Hruška? Doktor Matoušek, ošetřující lékař Vaší přítelkyně." „Těší mě," řekl Adam ze slušnosti, „Můžete mi konečně, prosím, říct, co se stalo?" Pan doktor bez jakéhokoliv prodlužování začal: „Záchrannou službu prý zavolala spolubydlící slečny Novotné poté, co se slečna Novotná zhroutila v obývacím pokoji. Podle slečny Janečkové se kolem půlnoci vrátily z práce. Všimla si, že se slečnou Novotnou není něco v pořádku už v práci, jenže když jí cokoliv řekla, slečna Novotná odpověděla, že musí pracovat. V sanitce se slečna Novotná probrala a sdělila záchranářům, jak probíhá její den a že takhle funguje už několik dní." „Bože, to je tele. Říkal jsem jí, ať se šetří," neodpustil si Adam, „Můžu za ní, prosím?"

Doktor dovedl Adama k pokoji, kde Anna ležela. Viděl jí přes okno. Ležela na lůžku se zvedlou opěrkou, v ruce měla zapíchnutou kanylu, byla v obličeji celá bílá a viditelně unavenýma očima se dívala z okna. „Počkejte tady, prosím," řekl Adamovi doktor a vešel dovnitř do pacientského pokoje. Haďák jen čekal a sledoval, jak Anna s lékařem mluví. Ani malinko se neusmála. To nebyla Anna, kterou zná. Všiml si, jak doktor prohodil hlavou k oknu, kde stál, a Anna se tím směrem otočila. Navázali oční kontakt. Nakonec Anna něco řekla, což Adam neslyšel, a lékař šel k východu. Otevřel dveře, vyšel, ale dveře nezavřel a Adama vyzval: „Tak prosím," a naznačil mu rukou, že může vstoupit.