Já vím, ty víš, on neví...

2. Část

„Ahoj. Anno," pronesl Albert obě slova odděleně. Sid věděla, co zase chce, přesto se zeptala: „Co tu zase chceš, Alberte? Nepřijde ti zbytečný za mnou furt chodit?" „V tomhle případě ne," odpověděl.  Sid potřebovala ještě trochu času: „Alberte, počkej ještě chvíli, prosím. Já vím, že byly včera výplaty. A taky jsem si půlku z ní už dala stranou. Ještě dostanu výplatu z další práce, taky si dám něco stranou a konečně budu mít aspoň část, kterou ti budu moct vrátit. Dej mi pár dní, prosím." „Pár dní bych snad ještě počkat mohl..." snažil se působit vstřícně, „A teď k té druhé věci, Aničko... Zlatíčko moje..." zas se blížil k ní, „Kdy budeme zase jen my dva?" Sid naopak couvala: „Už nikdy, Alberte..." „Nezdá se ti, že jsi tu nějak často, Berte?" přišel do zázemí Adam, „Co tu zase chceš?" Albert se ale zachoval podezřele odtažitě: „Vlastně už nic... Všechno jsme si vyřešili..." s docela zákeřným úsměvem odešel. „Jsi v pořádku? Co ti zas chtěl?" starahl se, i když byl celkem napružený. Sid to nechtěla zdlouhavě vysvětlovat, jen krátce prohlásila: „Furt to stejný. Peníze," užuž chtěl Adam něco dalšího říct, jenže mu to Anča nedovolila: „A hlavně neříkej, že bys mi ty peníze dal, protože přesně to já nechci." „Dobře," vzdal se Adam, „A skočíme si aspoň na oběd?"

Anna se v obědě celou dobu prakticky hrabala. Adam věděl, že se něco děje, a zajímal se: „V pohodě, Ani?" „Co?" zareagovala, jakoby teď začala vnímat, „Jo, jasně, v pohodě... Dobrý... Nic mi není..." Adam ale její lež poznal: „To tě takhle rozhodil Albert?" „Já nevím... Možná asi jo... Ale pojďme se o něm nebavit, prosím," odpověděla Sid a dál se přehrabovala v obědě. Adamovi se to nelíbilo, ale její přání respektoval.

„Ani?" promluvil na ní opatrně Adam. Sid ho hned začala vnímat: „Hm?" „Ty... Držíš nějakýho bobříka mlčení?" zeptal se napřímo. Tahle otázka Sid překvapila: „Já? Ne, proč?" „Nemluvíš se mnou," upřesnil Adam svoji otázku. Z toho se Sid pokusila rychle vymluvit: „Jo, promiň, zamyslela jsem se." „Nemysli na toho Berta. Pak se nesoustředíš a nereaguješ," přesvědčoval jí Adam a obejmul jí kolem pasu. Ta mu objetí vrátila, taky se ho chytla kolem pasu a potvrdila jeho teorii, že myslí na Alberta: „Já vím, ale prostě to nejde. Pořád ho mám na očích." Adam na ní viděl, že se jí situace s Albertem ani trochu nezamlouvá. Objal jí pevněji než před chvílí, jednou rukou jí chytil kolem zad kousek pod rameny, druhou jí začal hladit po vlasech a uklidňovat: „Já to chápu... A uvidíš, že se to celý rychle vyřeší. Kdybys chtěla, rád ti pomůžu. Jakkoliv." Anča měla hlavou zabořenou do Adamova hrudníku, cítila se tak v bezpečí. Když se jejich objetí trochu uvolnilo, dívala se mu do očí. Pak ale pohledem sjela a podívala se za něj. Její výraz se v tu chvíli změnil z lehce posmutnělého na vyděšený. To Haďáka znepokojilo: „Co je, Ani? Co se děje?" Sid po chvíli odvětila se strachem v hlase: „Je támhle. Vidím ho. Sleduje nás." Znovu se na Adama podívala, tentokrát ale měla slzy v očích. „Kdo? Kde?" ohlédl se v rychlosti Adam, ale nikoho neviděl. Sid ukázala jen pohozením hlavy: „Albert. Támhle." Když se ale Haďák podíval směrem, kterým Sid ukazovala, Alberta nikde v okolí neviděl.