Já vím, ty víš, on neví...

16. Část

Sid se po opuštění pavilonu plazů naposledy k budově ohlédla a chtělo se jí brečet. Otočila se a rozešla se k infocentru. Slyšela za sebou zavření dveří a došlo jí, že Adam vyšel z pavilonu, ale nevěnovala tomu pozornost. Řekla si, že asi jen pro něco někam jde, a pokračovala ve své chůzi. Měla pravdu. Adam skoro až běžel stejnou cestou, jako ona. Když si myslel, že je u ní dost blízko, chytil jí za předloktí, čímž jí zastavil: „Počkej, Aničko... Nebo Sid... To je fuk..." Anna se na něj otočila, i když měla uslzené oči. Adama to ale neodradilo, naopak víc podpořilo, aby pokračoval: „Tys mi řekla, ať jsem šťastnej... Ale už jsi mi nedala šanci, abych ti řekl, že já jsem šťastnej s tebou, že tě miluju a že mi je jedno, jestli seš Novotná z děcáku, nebo Novotná ze sklárny." „Na to jsi snad měl spoustu času, ne?" prohlásila trochu jedovatě Sid, „Od tý doby, co jsem ti to řekla, uběhlo skoro dvacet čtyři hodin! Tím, že jsi hned odešel a odmlčel se, jsi mi dal jasně najevo, že už se mnou nehodláš pokračovat. Nezvedals mi telefony, neodpovídal na zprávy, ani jsi mi nedal prostor všechno vysvětlit! Co jsi čekal, že ti teď padnu kolem krku?" Dokonale tím dokázala Adama vytočit, i když to vůbec nechtěl: „Musel jsem se s tím smířit. Divíš se mi? Jak by ses zachovala ty, kdybych ti teď řekl, že nejsem ošetřovatel, ale tajnej agent najatej tvou babičkou, aby tě sledoval? Asi bys nebyla nadšená, co? Chtěl jsem za tebou dneska přijet a všechno si vyříkat," po předloktí jí sjel dolů k dlani, kde propletli prsty, tím jakoby se Adam uklidnil, „Udělali jsme oba velkou chybu. Utekli jsme a nedali jsme si možnost mluvit. Zkusme to napravit. Pojďme si teď sednout a všechno si říct."

„...Prostě jsem nechtěla, aby můj život řídila babička..." dodala Sid na konec svého povídání. Po chvilce očního kontaktu v naprostém tichu pavilonu plazů Adam prohlásil: „No... Nějak nevím, co říct, ale... asi to chápu... Taky bych nebyl spokojenej, kdyby mi život organizoval někdo jiný. Ale obdivuju, že ses rozhodla kvůli svýmu snu zahodit pohádkovej život v luxusu." „Na tom není nic k obdivu... Je to spíš smutný... Že musím dělat takovýhle věci, abych si mohla jít za svým..." odporovala Sid, „O to víc mě štve, že jsem ti tu pravdu nedokázala utajit... Nebo... Aspoň, když už, jí říct nějak normálně..." Adama její povzdechnutí překvapilo a musel se zeptat: „Tys přemýšlela o tom, že bys mi tu pravdu ani neřekla?" „Nevím... Jo, řekla bych ti všechno... Jen asi později... Bála jsem se, že by to ten náš vztah pokazilo..." pokračovala Sid s vysvětlením.  Pak už se jen zahleděla dolů. Mrzelo jí to, co se stalo. Adama zase mrzelo to, že mu tak dlouho trvalo, než si uvědomil, že má Sid rád i s tím zvláštním jménem. Chytil jí za ruku a pobídl jí: „Pojď sem." Sid vstala ze židle, udělala půl kroku a sedla si mu na klín. Ruce mu dala kolem krku, a když postřehla, že se nebránil, pevně ho kolem krku objala. Adam jí to rád vrátil. Po chvilce se jí zeptal: „Už je to lepší?" „Ty se už nezlobíš?" odpověděla otázkou Sid. Na to jen řekl: „Na tebe se nedá zlobit dlouho. Ale... Myslím, že nejsem jedinej, kdo by měl vědět pravdu..."

Když o několik hodin později nastala doba oběda, Sid přestala mít hlad. To jí ale neubránilo. „No tak, Ani... To zvládneš," přesvědčoval jí Adam. Anča to ale viděla jinak: „Nezvládnu to. Není to tak jednoduchý..." „Tohle je to nejjednodušší. Prostě jim to říct," snažil se jí podpořit, „Budu tam celou dobu s tebou, hm?" Sid se pokusila ještě něco namítnout, ale bylo jí to k ničemu. Proto se oba sebrali a vydali se do jídelny.

Už měli vejít do dveří jídelny, když se Sid najednou zarazila. V jídelně bylo až neobyčejně plno. „Tam nejdu..." prohlásila a chtěla se otočku na podpatku a odejít, jenže to jí opět nedovolil Adam. Měl na to jiný názor: „Naopak. Čím víc lidí uslyší tvůj originál, tím míň pomluv a jiných smyšlených verzí bude vznikat. Vzpomeň si, co všechno jsi slyšela o mně, když jsi nastoupila." Sid tedy nejistě vešla. Nešla si hned pro oběd, ale sedla si k hlavnímu stolu, kde už zbývala jen dvě místa. „Čau, potřebuju vám něco říct," začala. To, že se jedná o něco velkého, všem ošetřovatelům prozradil její vážný výraz. „Co se děje, Aničko?" zeptala se váhavě Anežka. Anna chvíli přemýšlela, než ze sebe dostala celou větu: „Přišla jsem vám říct pravdu. Nejsem Anna, ale Sidonie Anna. Moje babička vlastní velký sklárny, který naší ZOO sponzorují..."