Ten fakt,že jsem neměla doprovod mně byl úplně ukradený. Přeci jen.. kdybych opravdu chtěla,aby mě sem po mém boku někdo doprovázel,stalo by se tak.
Seděla jsem se svými přáteli u jednoho z krásně prostřených stolů,kterých tu bylo mraky a užívala jsem si jejich přítomnosti.
Když se nad tím tak zamyslím,tak lepší lidi kolem sebe než ty,které mám teď jsem si ani nemohla přát. Všichni tu pro mě vždy byli a každý z nich mě pokaždé podporoval ať už šlo o cokoliv. Jsou to úžasní lidé,na které se mohu kdykoliv spolehnout a i když se naše názory na spoustu věcí liší,nikdy mě neodsoudili. A možná proto tu teď sedím.
Na tyto akce jako je tento ples totiž bežně nechodím,ale co jiného jsem mohla dělat? Byla jsem výhrůžkami o svůj život donucena přijít. I když.. nějak jsem se jich nebála ale stejně.. nechtěla jsem to poté od nich poslouchat. To že nikam nechodím,jen do baru a že to je možná důvod proč jsem sama. Vždy jim to jen odkývám ale pravý důvod toho,proč jsem sama jsem jim nikdy neřekla. Budu se sice opakovat,ale jak říkám.. nechci to od nich poslouchat. Nikdy je nenapadlo,že třeba nikoho nechci. Nestojím o někoho,kdo se předemnou bude přetvařovat a kvůli komu se budu muset měnit. Nechci žít ten nudný život manželky co rodině uvaří,vypere,uklidí a jde spát a takhle pořád dokola.
Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to tu obrovské a na mé poměry docela útulné. Sál byl plný lidí z různých části světa. Hudba hrála nahlas,ale i tak bylo slyšet,jak se tu lidé baví.
Pootočila jsem hlavu kousek doleva a prohlédla na honosné schody pokryté červeným kobercem. Skupinka starších můžu zrovna tyto schody vycházela s doutníkem v ruce do patra. Pravděpodobně míříli do jednoho že soukromých salónků probírat velice tajný byznys. Vlastně tam chodí každou chvíli někdo a divím se,že pokaždé najdou nějaké místo.
Na zátylku mi zamrazilo a začala jsem se nenápadně otáčet. Cítila jsem totiž na sobě něčí pohled ale ať už jsem se otáčela na jakoukoliv stranu,nic jsem nezahlédla. Nikde nikdo,kdo by měl potřebu na mě zírat jako na lovenou zvěř.
A pak jsem spatřila kdo za tím stojí. Stál tam nahoře u schodů se skupinkou starších lidí. Díval se ne mě jako kdyby ho rozhovor,který vedla jeho skupinka a který vypadal důležitě vůbec nezajímal. Jako kdyby tam nikdo nebyl.. jen já.
Naklonil hlavu na stranu,pozvedl svou sklenici,ve které byla s velkou pravděpodobností whiskey a jen koutkem úst se na mě pousmál.
,,Beth?" Bez jakékoliv reakce na jeho chování jsem se otočila zpátky a s pozvednutým obočím pohlédla na Rose.
,,Je vše v pořádku?" Zeptala se. Asi si všimla,že jsem myšlenkami všude,jen ne s nimi u našeho stolu. ,,Nemělo by být?" S otázkou v očích jsem čekala,co z ní vypadne.
,,Neodpovídej mi na otázku otázkou,víš jak to nesnáším." Mávla jsem nad tím rukou a konečně se zapojila do rozhovoru,který vedla má skupinka a na předešlou událost s panem neznámým jsem úplně zapomněla.
Po době kterou jsem si netroufla odhadnout nám došlo pití,a tak jsem se nabídla,že pro něj zajdu. Christian řekl,že půjde se mnou,a tak jsme se zvedli a vyrazili směr bar.
Po cestě se mi Christian svěřil,že na tom teď není dobře a že je rád ,že mě má. Jen jsem se na něj povzbudivě pousmála a nic jsem mu na to neřekla ,protože jsem nevěděla co.
Došli jsme k baru,kde byla nesmyslně dlouhá fronta. Asi po pěti minutách stání Christian odešel na záchod a já tam zůstala stát sama,i když.. ne tak úplně. Lidé ve frontě do sebe jak nevychovanci neustále strkali,takže mi nepřišlo nějak divné,že se mi někdo lepí na záda,ale co si budeme,mám ráda svůj osobní prostor,takze mi to nebylo dvakrát příjemné.
