Uprostřed chladného období,
uniknu do vlastního záhrobí.
Mé srdce je celé z ledu,
avšak taje po tvém pohledu.
Nesmíš se mě dotknout, vzpomínáš?
ty tuhle skutečnost ovšem nepřijímáš.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Měl jsem v oblibě podzim, ten svěží vzduch a pocit, že již přichází zima. To byla jediná chvilka, kdy jsem si připadal jistým způsobem vyrovnaně, dokázal jsem se spojit s okolním světem a stát se aspoň na moment neviditelným.
,,Piči, to je zima."
Trhnul jsem hlavou k chlapci, který se objevil kousek vedle mě a poupravil si svou koženou bundu, kterou měl jako frajer rozepnutou a nosil ji i během zimy, dělající, že mu zima absolutně není, přitom skutečnost byla jinde.
Ustoupil jsem trochu dál, aby byl mezi námi větší odstup.
,,To ti není zima v té mikině?" optá se.
Nevěřícně se na mě podíval a během toho si vytáhl krabičku cigaret z kapsy. Zakroutil jsem hlavou, chlad mi byl blízký a nevnímal jsem ho jako ostatní.
Taehyung zápasil se zapalovačem, vítr mu to neulehčoval, během chvilky se naštval a cigaretu zahodil k zemi.
,,Jdeme." vysloví.
Rozešel se po schodech dolů, vzdaloval se od architektonické budovy, ale já zmateně postával na tom stejném místě. Všiml si toho, že nejdu za ním, takže se dole otočil a roztáhl svoje ruce.
,,Jsi snad přimrznul? Pohni, chcípnu zimou." řekne.
Jeho vyjadřování mi nebylo sympatické, mluvil opravdu ošklivě a myslím si, že to dost kazí i jeho vzhled. Sešel jsem těch pár schůdku a svraštil obočí.
,,Kam mám jít?" optám se.
Měl jsem v plánu jít domů, nikdy jsem nikam po škole nechodil, neměl jsem náladu a především tedy s kým.
,,Do kavárny, dáme si kávu." odpoví ledabyle.
Opravdu mi nebylo jasné proč by trval na tom, abychom zrovna my dva spolu strávili čas i mimo školní pozemek. Chodil za mnou, to je sice pravda, ale vždy v úmyslu se se mnou dohadovat a jinak jsme se nevyhledávali, míjeli jsme se na chodbách, pohled mi věnoval, nedělal, že se neznáme, ale stále jsem ho považoval za cizího člověka.
,,Nepiju kávu." odpovím.
Vypadal podrážděně, já jsem ho chtěl však slušně odmítnout a rozejít se domů.
,,Tak ti koupím horkou čokoládu nebo čaj, to je jedno, ale už pojď."
Náhle ke mně natáhl svou ruku, chtěl mě popostrčit dopředu, ale já v sekundě cuknul a ustoupil od něho. Sice nemluvil vhodně, ale nechoval se vůči mně zle a nepřeji si, aby přišel k úhoně.
Zarazil se, svou ruku stáhnul ihned zpátky k sobě a svou hlavu natočil lehce do strany.
,,Přede mnou si nemusíš hrát na ledovou královnu." vysloví.
