Uprostřed chladného období,
uniknu do vlastního záhrobí.
Mé srdce je celé z ledu,
avšak taje po tvém pohledu.
Nesmíš se mě dotknout, vzpomínáš?
ty tuhle skutečnost ovšem nepřijímáš.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pozpěvoval jsem si jednu písničku, kterou jsem musel zaslechnout někde v centru nebo ve škole, jelikož to nebyl hudební žánr, který bych si osobně zvolil.
Měl jsem však skvělou náladu, ačkoliv jsem s Taehyungem chodil teprve dva týdny, tak jsem měl pocit, že můj život obrátil k lepšímu a opravdu jsem se snažil mu to oplatit.
On byl jediný, který mou dysfunkci nejenom přijal, ale jistým způsobem ho i fascinoval, takže mě napadlo mu vytvořit malý dárek, který ovšem vydrží pouze pár minut.
Chtěl jsem mu udělat ledovou sochu, ve tvaru labutě.
Za dva dny byly Vánoce, dneska jsme měli poslední školní den, takže jsem měl více času a domníval jsem se, že by ho to potěšilo, jelikož zapojím svůj dar, jak tomu on rád říkal. Vešel jsem do kuchyně, poté, co jsem si načmárnul nějaký návrh a přistoupil k lince, abych si mohl uvařit čaj.
,,Dneska jsi nějaký veselý."
Podíval jsem se na svou mámu, která seděla na gauči a popíjela víno. Její přítomnost mě překvapila, pátky většinou bývá mimo domov.
Jedním slovem jsem ji potvrdil domněnku, ale ona nadále projevovala zájem a chtěla znát důvod. Má orientaci ji je jedno, tenkrát jsme se o tom bavili, když jsem prožíval pubertu, ale ani v té době ji to nezajímalo, přeci jenom proč taky, když věděla, že pravděpodobně nikoho mít nebudu.
,,Dali jsme se dohromady s Taehyungem." vyslovím.
Dal jsem vařit vodu, ale ihned jsem se pousmál, jelikož jsem byl skutečně nesmírně rád, že ho mám po svém boku. Má matka se již vlídně netvářila, odložila skleničku a zpříma se na mě zadívala.
,,V osmnácti by jsi už mohl mít rozum." řekne.
Její zpětná vazba mě překvapila, myslel jsem si, že bude nadšená, přeci jenom, když jsem byl malý, tak mi věřila a dávala naději. Náš vztah byl ledový, domníval jsem se, že je to má vina, ale opak byl pravdou a zkrátka mezi námi nepanovalo příjemné soužití.
,,Ty jsi mi od malička říkala, že bude všechno v pořádku, konečně taky je, tak proč nemáš radost?" optám se.
Nemáme blízký vztah, pravděpodobně za to může má dysfunkce, jelikož mě nemohla obejmout, nemohli jsme spolu na výlety a nikdy se mnou neležela v posteli, aby mi četla pohádku, protože by cítila chlad, nic jiného.
,,Říkala jsem ti, že si najdeš kamarády, vztah je něco jiného, vždyť mu ublížíš." odpoví.
Má radost pominula, sebrala mi štěstí, které jsem dneska prožíval a opět mi předala obavy, který jsem sám již dokázal zavrhnout. Nechtěl jsem, aby vyhrála, myslel jsem na Taehyunga, na jeho slova a udržoval v těle to teplo, které mi on dával.
