Uprostřed chladného období,
uniknu do vlastního záhrobí.
Mé srdce je celé z ledu,
avšak taje po tvém pohledu.
Nesmíš se mě dotknout, vzpomínáš?
ty tuhle skutečnost ovšem nepřijímáš.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Taehyungu prosím, vrať se." vyslovím.
Můj hlas zněl krapet zoufale, stejně tak jako můj výraz, když jsem prosebně sledoval chlapce, který se ke mně ovšem otočil zády a rychlým krokem se rozešel po chodbě, vzdalující se ode mě.
Jeho slova, která mi řekl u nás doma, mě opravdu kdyby zahřála na srdci a odebrala chlad, který ve mně panoval, avšak po zjištění, že nešel do nemocnice ihned poté, co jsem mu způsobil zranění, mě vrátilo do reality.
,,Seru ti na doktora Jungkookie, půjdeme raději na večeři." odpoví.
Promluvil vskutku hlasitě, až se za ním otáčela i sestřička, která procházela nemocniční chodbou a netvářila se zcela vlídně po jeho slovech. Rozutekl jsem se dopředu, abych ho dohnal a šel jsem pozadu, abych se na něho mohl dívat a zkusit zastavit, aby si to rozmyslel.
,,Prosím, bude to rychlé, musí se ti na to podívat a dát aspoň nějakou mastičku." řeknu.
Myslím si, že mě stále užíralo svědomí a byl bych opravdu rád, kdyby se mu na to omrzlinu někdo podíval. Taehyung mykl se svým obočím a krapet zpomalil v chůzi.
,,Můžeš mi tu ranku olíznout, tvoje sliny jsou jistě prospěšnější, než nějaká mastička." odpoví.
Věnoval mi mrknutí, které mě donutilo se zastavit, on ovšem stále postupoval dál a náhle mě jednou rukou objal kolem pasu, opravdu jenom na pár sekund, aby mě ještě více popostrčil dozadu, přímo do výtahu, který se otevřel na této patře.
Kolem nás prošla slečna, která nám musela uhnout, jelikož Taehyung se mnou vstoupil ihned dovnitř a pustil můj pas až ve chvíli, kdy zmáčkl čudlík, značící přízemí.
Zkřížil jsem si ruce na hrudi a nepatrně přimhouřil svoje oči.
,,Nebudu ti lízat paži, Taehyungu."
Promluvil jsem rázněji, ale jeho tvrdohlavá stránka mě někdy skutečně vytáčela. Náhle se výtahem rozezněl jeho pobavený smích, což mě donutilo se na něho podívat.
,,Jsi tak nevinný Jungkookie, že si ani neuvědomuješ, jak si se svými slovy nabíháš." vysloví.
Svraštil jsem obočí, absolutně jsem ho nepochopil a v hlavě si vybavoval větu, kterou jsem mu řekl, ale stále jsem nepřišel na to, čím bych si měl nabíhat.
,,V tom případě posviť na můj zamrzlý mozek, prosím." řeknu.
Jeho pravý koutek cuknul nahoru o to více, učil mě se na věci dívat jinak a od té doby, co ho znám, tak se doopravdy snažím i sám, abych si někdy udělal srandu z dysfunkce, kterou mám a tím trochu zmírnil její vážnost.
Výtah potichu zacinkal, během sekundy se dveře otevřely, ale Taehyung mi ještě věnoval přímý pohled a nastavil svou ruku, dávající mi znamení, abych opustil prostor jako první.
