Hráčka

21.kapitola

Těžko říci, co se stalo poté.
Celeste se probudila s oteklými tvářemi ve své posteli a ani nevěděla, jak se tam dostala. Bílá kulička ji ležela u nohou a pozorovala ji černými kukadly. Podívala se na telefon. Celá škola se ji na sociálních sítích vysmívala. Ale to ji bylo jedno. Od Chrise neměla jedinou zprávu, a to ji mrzelo nejvíc. Musí za ním do nemocnice, ale ne v tomhle stavu. Těžce se vyhrabala z postele a zapadla do koupelny. Pustila na sebe příjemně teplou vodu a nechala své bolavé tělo uvolnit. Poté se nakrémovala různými krémy a oleji, aby ji bylo o něco lépe. A světě div se, zafungovalo to. Aspoň zvenčí. Oblékla se do legín, mikiny a dlouhé vestičky. Namalovala se a vlasy nechala rozpuštěné. Ještě si obula botasky a nasadila kšiltovku, která byla zapadlá mezi klobouky. Tohle nebyl její styl a tak doufala, že ji tolik lidí venku nepozná. Seběhla schody dolů, kde najednou z ničeho nic stála cizí osoba. Žena staršího věku, tvář plná vrásek a milých zelených očí. Usmála se na Celeste a popostrčila jejím směrem talíř čokoládových brownie a hrnek černé kávy.

"Dobré ráno," pozdravila ji žena. "Jsem Miranda. Vaše nová hospodyně. Váš otec mě dnes přijal a poprosil mě, abych mohla ihned nastoupit." Odpověděla na otázky, které měla Celeste v hlavě. "Brownie?" Celeste seběhla poslední dva schody a vyhoupla se na barovou židličku.

"Jsem Celeste," byla překvapená, že ji někdo udělal po dlouhé době snídani. Brownie bylo výborné a káva krásně voněla.

"Váš otec mi o vás říkal, slečno," usmála se na ni milým úsměvem. Trochu ji připomínala její babičku, hlavně v té červené zástěře, co měla na sobě. "Co byste si dala k obědu?"

"Kuře na medu?" Zkusila jídlo, které její babička uměla dokonale. Vzpomněla si na své kouzelné dětství, bez starostí, s dobrým jídlem a šťastnou rodinou. I když to období si pamatuje jen zřídka, vzpomínala na to velmi ráda.

"Dobře. Uvidíme, co dovedu," a otočila se k Celeste zády. Ta se rychle nasnídala, vypila hrnek výborné kávy a odešla do garáže. Nasedla do auta a vyjela do místní nemocnice. Parkoviště bylo plné, ale i tak se ji podařilo najít volné místo.
Vstoupila do nemocnice, která se hemžila lidmi. Propletla se houfem, aby se dostala k malému krámku, kde koupila malého plyšového dinasoura. Pak se došla zeptat na informace.

"Dobrý den, hledám Chrise Leitha. Včera ho přivezli," slečna se otočila k počítači.

"Ano, pan Chris u nás ještě leží. A už může přijímat návštěvy. Třetí patro, pokoj číslo 8." Usmála se na ni sestřička.

"Moc děkuji," odstoupila od informací a šla hledat výtahy. Jenže to netušila, že je budou využívat všichni návštěvníci nemocnice a tak se otočila a vzala to po schodech. I přes to, že často cvičí a její fyzička není špatná, vyfuněla tři patra nahoru a pak se snažila popadnout dech. Hledala dveře číslo 8. a zaklepala. Nic se neozývalo, ale i přesto vstoupila.

"Chrisi?" Chris spal. Nevěděla, co má dělat, protože ho nechtěla vzbudit a zároveň s ním potřebovala mluvit. Přistoupila k jeho posteli, kde na nočním stolku ležela květina se vzkazem.

Buď brzy v pořádku.
Lily  🤍

Neznala žádnou Lily. Ani neslyšela Lily, která by kreslila všude srdíčka. Celeste se chytla za hlavu. Husa jedna. Zamilovala se do kluka, ani neví jak, a on má dávno holku. Která mu jako první věc poslala květiny, nebo mu je dokonce sama přinesla. Najednou ji dinosaurus přišel ještě víc směšnější, než když ho kupovala. Jak naivní je. Při opouštění pokoje ho vyhodila do odpadkového koše.
Vylezla ven z nemocnice a nasedla do auta. Opřela si hlavu o volant a nevěděla co má dělat.

Trávila čas s klukem, který nebyl ani její přítel a zamilovala se. Svému (bývalemu) příteli se vyhýbala a zostudila ho před celou školou. Což bylo neúmyslně, ale kdo ji to uvěří. Všem okolo ublížila, řekla nevhodná slova, nebo jim přímo zničila jejich možnosti na štěstí. Sama není v pořádku, protože důvěřovat ostatním pro ni není snadné. A takhle to dopadlo. Všechno byla její chyba.

Popadla telefon a vytočila číslo, které se zapřisáhla, že nikdy nevytočí.

"Doktorka Wagner, prosím," ozval se silný, ale milý ženský hlas.

"Dobrý den, paní doktorko, tady Celeste Dalton," nechala ji, aby chvilku vstřebala, že se sama od sebe ozvala.

"Celeste, tak ráda tě slyším. Všechno v pořádku?"

"Právě proto volám, paní doktorko. Není. Omlouvám se, ale neměla byste dnes chvilku?"

"Na tebe vždycky. Přijeď, Celeste."

"Mockrát Vám děkuji," s tím hovor zavěsily. Celeste nastartovala auto a vyrazila. Do deseti minut zaklepala na hnědé dveře ordinace.

"Pojď dál Celeste," ozvalo se a ona vstoupila dovnitř. Místnost byla příjemně zařízená. Velká béžová, pohodlná pohovka dominovala celé místnosti, pod kterou se rozkládal světle hnědý koberec. Naproti bylo béžové křesílko, stejného stylu. U velkého francouzského okna, které pouštělo denní světlo, stál moderní psací stůl s počítačem.

"Dobrý den," Celeste se posadila na pohovku. Za zády se ji rozprostírala obrovská knihovna, plná různých výtisků. Naproti ní visel barevný obraz, jehož význam nikdy nechápala. Jednalo se o čárance různých barev. Pamatovala si, jak se ji doktorka na prvním sezení zeptala, co tam vidí. Nikdy v tom neviděla nic smysluplného. Ani dnes.

"Jak se máš, Celeste?" Usmála se na ni žena ve středním věku v elegantních šatech a botách na podpatcích. Typická psycholožka jak z televize. Ale k ní ten úhledný styl seděl. A i když Celeste trvalo si ji oblíbit, nakonec byla velmi dobrou psycholožkou.

"Nějak jsem to zase všechno zamotala," spustila Celeste. Věděla, že přišla bez objednání a někoho tedy okradla o čas. A proto nechtěla ještě zdržovat. Vysypala všechno, co se za ty dva pouhé měsíce odehrálo.

"Jsi dívka, která teprve bojuje o své místo ve světě, Celeste. Takové věci se občas stávají. Člověk se zamiluje, dělá chyby, ztratí přátele a objeví nové," usmála se na ni doktorka.

"Proč tedy ubližuju úmyslně ostatním," zamračila se na doktorku Celeste.

"Protože chceš, aby cítili stejnou bolest jako cítíš ty," nad tou větou se musela zamyslet. Trefa do černého. "Víš o tom, že ses zachovala špatně. To je první krok. Dalším krokem, to můžeš napravit."

"Moc mi chybí."

"Celeste," odložila doktorka desky z jejího klína. "To co se stalo...Přála bych si, aby jsi u toho nebyla. Tohle si nikdo nezaslouží. A už vůbec ne ty. Nikdy to nebyla tvoje vina, jasné?" Podívala se ji do očí, aby její slova brala vážně. Celeste, které se hrnuly slzy do očí, přikývla.

"Nic s tebou není špatně. Jsi mladá, krásná, chytrá a talentovaná dívka, která si zaslouží žít. Neboj se, radovat se. Užívat si. Tvoje maminka by si určitě nepřála, aby jsi truchlila. Takový je život."

"Děkuju, doktorko," vykouzlila úsměv. Kámen, který měla hrudi povolil. Celeste vstala k odchodu.

"Celeste?" Otočila se na doktorku, která s podpatky byla o dvě hlavy vyšší než ona. "Od prvního setkání jsi udělala velký pokrok."

"Víte, co vidím v tom obraze?" Doktorka se na něj také otočila. "Naději, ztrátu, minulost, přítomnost a budoucnost."

"Ten obraz je odraz tvého vnitřního já, Celeste." Přikývla doktorka. Celeste se upřímně usmála a vyšla ze dveří.