1. oddělení

„Jmenuju se Alex"

Ach Jo, už je to měsíc co jsem si dala pauzu od práce na oddělení vražd. Pracovala jsem v Českých Budějovicích a bydlela u kamarádky. Plat jsem měla dobrý, ale taková nabídka se nedala odmítnout. Teď bydlím v Praze, na pár měsíců ještě s penězmi vystačím, ale potom si budu muset najít novou práci.

*před měsícem a půl*
Šéf: „Alex, jdi se připravit."
A: „Cože? Na co se mám připravit?"
Šéf: „Musíme zadržet toho Čermáka, to je ten co zabíjel v tom paneláku. Před chvíli volal svojí družce a oznámil jí, že se chystá vystřílet další panelák."
A: „To jí jako řekl, že to udělá aby to věděla?"
Šéf: „Příště mě nech domluvit, plánuje se potom zastřelit."
A: „Doprdele, tak jedeme."
Šéf: „Jedeš s Frantou."
A: „Ok."
Vzala jsem si bundu a běžela do garáží kde už na mě čekal Franta. Můj parťák operativec. Nejlepší parťák kterého jsem kdy měla. Známe se od mala a vždycky jsme měli sen se dostat na oddělení vražd.
F: „Tak jedeme?"
A: „Jo, nebo budeme mít vystřílenej další panelák."
Když jsme dojeli na místo už tam byla zásahovka a pachatel na obzoru. Hned jak se přiblížil zásahovka ho sebrala a odvezla na barák. Franta dostal za úkol ho vyslechnout a já mezitím procházela staré spisy.
Šéf: „Franto tyvole tys to z něj dostal!"
F: „Nic jednoduchýho to nebylo, smál se mi do ksichtu, že prej jsme všichni kreténi co nic nedokážou."
A: „Vzhledem k tomu co udělal a ještě si myslel, že ho nechytíme tak se není čemu divit."

*o 3 týdny později*
A: „Pánové je to v prdeli."
F: „Cože?"
A: „Soud toho Čermáka osvobodil."
F: „Proč?!"
A: „Protože si v dětství prožil nějaký trauma."
F: „Tak už se těším na další vystřílenej panelák."
A: „To my všichni."

*o další týden později*
Jakub (další kolega): „Hej Alex?"
A: „Ano?"
J: „Víš o tom vystřílenym paneláku?"
A: „Ano?"
J: „1. Byl to ten Čermák, sám zavolal policii a přiznal se. Za 2. Ty znáš Elenu Novou?"
A: „Já říkala, že ten člověk to nemá v hlavně v pořádku. A ano, znám."
J: „Na následky těch zranění zemřela."
A: „Cože?"
J: „Je mi to líto."
Do očí se mi nahrnuly slzy. Šla jsem pryč. Když jsem se uklidnila šla jsem za šéfem a řekla mu, že chci skončit. Potřebuju si dát pauzu.
Za týden jsem se v práci rozloučila, dobalila v bytě poslední věci a jela do Prahy. Narychlo jsem si tam koupila byt. Měla jsem na úctě peníze pro podobné případy.

*teď v Praze*
Chybí mi práce na vraždách, ale do Budějc se vrátit nechci. Najednou mě něco napadlo. Mám známého Víťu Sršně.. S tátou se dřív bavili a lepili modely.
Najednou mi zavolal táta.
T: „Ahoj, tak jak se máš?"
A: „Dobrý, co ty?"
T: „Taky, ale chtěl jsem se zeptat jestli se mužů stavit. Mám pro tebe překvapení."
A: „Jasný, že můžeš. Kdykoliv."
T: „Tak Jo, ahoj."
A: „Ahoj."
Típla jsem to. Bylo to hodně divný. Moje myšlenky na práci na prvním oddělení se vytratily a já se začala zase nudit. Řekla jsem si, ze bych se mohla jít projít. Už dlouho jsem se neprošla po centru Prahy. Bylo léto, okolo 30 stupňů. Vzala jsem si na sebe kraťasy, volné triko, tenisky a kšiltovku dozadu. Vyrazila jsem z domu. Vydala jsem se na autobus který mi jel až za 10 minut takže jsem se Koukala na Instagram. Projížděla jsem příspěvky až jsem se dostala na Instagram policie ČR. Dávají tam vědět kdo je pohřešovaný atd. Rozklikla jsem nejnovější příspěvek. Psalo se tam o pohřešovaném muži který zmizel před pár dny beze stopy. Přečetla jsem si všechny informace o něm. Jak byl vysoký, co měl asi na sobě atd... Hned potom co jsem příspěvek dočetla mi přijel autobus. Vystoupila jsem u zastávky metra a jela na Václavák. Asi hodinu jsem se procházela uličkami Prahy. Už dlouho jsem se necítila tak dobře. Potom co mě přestalo bavit procházení se uličkami Prahy, rozhodla jsem se, že se pojedu podívat na Divokou Šárku, dřív jsme tam chodily s kamarádkou... Metrem jsem dojela na zastávku tramvaje a tramvají jsem potom dojela na divokou Šárku. Přestože bylo krásně skoro nikoho jsem nepotkala. Bylo asi 5 hodin odpoledne když jsem odbočila na menší  cestičku která vedla zpátky k tramvajové zastávce. Touhle cestičkou jsem ještě nikdy nešla. Zhruba uprostřed jsem objevila něco, na co jsem byla celkem zvyklá, ale tohle bylo trošku moc i na mě. U cesty leželo mrtvé tělo muže. Hlava byla oddělena od těla, končetiny byly oddělené od trupu. První myšlenka která mi prolétla hlavou byla "Možná je tu nový sériový vrah." Vzhledem k tomu, že bylo léto, tělo už bylo v rozkladu. Vzala jsem do ruky mobil a zavolala policii. Na místo přijela i ta slavná pražská mordparta. Byl tam i Víťa a hned mě poznal.
V: „Jee ahoj Alex!"
A: „Ahoj Víťo!"
V: „Jak se ti podařilo najít mrtvolu prosimtě?"
A: „Práce na oddělení vražd mě asi bude provázet do konce života."
V: „A nechceš se tam zase vrátit?"
A: „Ráda bych, ale když teď bydlím v Praze všechno by bylo daleko."
V: „V Praze by to daleko nebylo."
A: „Haha"
Petr Anděl: „Víťo tak ty jsi na mladší Jo? Co tomu asi řekne paní Sršňová?"
V: „Debile, tohle je dcera mýho kamaráda. Taky dělala na vraždách. V Českých Budějovicích."
P: „Tybláho, to je dobrý, protože teď scháníme posilu."
V: „To mělo být překvapení."
A: „Ráda bych zase dělala na vraždách."
Tomáš Kozák: „Přestaňte se vybavovat! Máte jí vyslechnout."
P: „Tome, tahle slečna dělala na vraždách v Budějcích, nabídli jsme ji, že to muže zkusit k nám na oddělení."
T: O tom se ale můžete bavit potom, Petře. Teď tady máš naporcovanýho chlapa. Ten kdo to udělal to může udělat znova."
P: „Jo, promiň."
Petr mě vyslechnul a všechno proběhlo v pořádku. Petr je fakt hodnej a nečekala bych, že se bude tak moc zajímat o to jaké to bylo když jsem dělala na vraždách v Budějcích. Celou dobu se se mnou bavil takovým divným tónem hlasu. Divný v tom smyslu, že takhle se tam s nikým nebavil...
P: „Jak se vůbec jmenuješ?"
A: „Jmenuju se Alex."
P: „Pěkné jméno."
A: „Děkuji."
Potom mě pustili a já mohla jet domů.
Když jsem dorazila domů zavolalo mi neznámé číslo. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem to zvedla.