1. oddělení

Taxivrah |2|

Šli jsme přímo k Vojířovi a prvnímu poškozenému.
x: „To sklo se nevysypalo najednou. Je to ideál."
Kozák: „To na světlomet nevypadá."
V: „A tohle zase nevypadá na nehodu."
S Tomášem jsme se na Vojíře podívali nechápavým pohledem.
V: „Čistej průstřel."
Šli jsme k druhému poškozenému. Byl o pár metrů dál. Z tohohle místa se mi honil mráz po zádech. Dva zavraždění pár metrů od sebe. Jeden ale vypadá na patnáct a druhý na 50. Otec a syn? Nebo byl jeden z nich jenom nepohodlný svědek?
V: „Dvě rány, hlava a krk. Zástřely. Stejně jako ten mladej střelenej hodně z blízka. A tipnul bych menší ráži."
x: „Tak podle pátračů tenhle odpovídá popisem na nějakýho Oldřicha Krtka z Pelhřimova. Od včerejška je pohřešovanej rodinou."
A: „Nech mě hádat. Včera večer jel taxikařit do Prahy?"
x: „Jsi dobrá."
K: „Takže chybí jeho auto."
x: „Šedý Superb 1AV7838. Jo a ten mladej."
Ukázal směrem k němu.
x: „Určitě není jeho syn."
A: „Třeba to byl jenom náhodnej nepohodlnej svědek."
V: „Hmm.. Určitě nebyli střelený naráz. Tenhle tu leží o pár hodin dýl."
K: „Taxikář bez auta..."
Tomáš šel zavolat Martinovi aby se zajel podívat do tý Lužický.
Martin se za chvíli ozval zpátky. Tomáš dal hovor nahlas abysme to slyšeli všichni tři.
M: „Tak mám dvě zprávy. Ta dobrá je, že jsem to tady celý prošel a žádnej šedej Superb tady není. A ta špatná.... Je tady jinej taxík. Má rozbitý okýnko u řidiče. A je tady vidět krev."
Všichni tři jako bysme zkameněli. Někdo tady vraždí taxikáře. Musíme to zastavit. Už jsou 2 a k tomu nějakej kluk kterej leží s prostřelenou hlavou pár metrů od mrtvýho taxikáře.
Na místě už byla samozřejmě spousta novinářů. Na jednu stranu je chápu, je to jejich práce a lidi to zajímá. Ale na druhou stranu je nenávidím, většinou kazí vyšetřování. Okamžitě všechno napíšou na internet, nebo řeknou ve zprávách.
x: „Tak majtel toho taxíku z Lužický je nějakej Ivan Panocha. Pohřešovanej od dnešního rána. Taky taxikář."
Pohřebáci už tělo toho mladšího odnášeli do auta. Ještě jsme je stihli zastavit, než ho naložili.
K: „Moment, pánové, promiňte."
Tomáš odkryl obličej poškozeného a dal vedle něj mobil ve kterém byla fotka.
x: „Dětsky jenom vypadá, reálně mu bylo sedmadvacet."
A: „Dva měsíce zpátky někdo zastřelí taxikáře. A jeho auto se najde odstavený v Lužický. A teď někdo zastřelí dva taxikáře a auto jednoho z nich se zase najde v Lužický. To si z nás snad někdo dělá prdel."
V: „Jak mladej tak ten starej byli střelený zezadu. Takže pachatel asi seděl za nima."
J: „Do zadu si sedl podle kamer tomu našemu prvnímu taxikáři ten poslední zákazník."
V: „Kterej ho střelil tou 6,35. Tadyty dva vypadají taky na malou ráži. Ten mladej má průstřel. Střela mu prolítla jak hlavou, tak i okýnkem."
A: „Takže pachatel se vracel do centra s rozbitym okýnkem a riskoval tak mnohem víc než při tý první vraždě, že ho zastaví policajti. Co je to za psychopata."
Na místě činu jsme to ukončili a jeli domů. Já ovšem domů ještě nejela. Jelikož mě vezl Jirka, poprosila jsem ho, ať mě ještě odveze na barák. Tomáš už je relativně v pohodě takže si ještě pročítám spis. Přeci jenom, je to dost závažný. A navíc to úplně nedává smysl. Tomáš si "najal" Nicolase aby mě zabil. Tak proč by mi v noci chodil do bytu a přitom zabíjel nějakou paní. Pochybuju, že se k tomu přiznají. Třeba to svedou na někoho jiného. Když jsem si všechno dochystala jela jsem domů. Před domem stála Skopcová. Reportérka čt1. Nenávidím jí. Když jsem se vždycky v televizi dívala jak maří vyšetřování bylo mi až do breku. Cpala se vždycky úplně všude. Co dělá tady? Petr s ní v minulosti prý něco měl, takže jde asi za ním. Když mě zaregistrovala šla přímo ke mně. Nebudu lhát, dost jsem se lekla když na mě začala mluvit.
S: „Dobrý den. Já jsem Andrea Skopcová. Mohla bych s vámi udělat rozhovor do Blesku?"
Překvapilo mě, že vůbec pozdravila.
A: „Dobrý den. Možná někdy příště."
Obešla jsem jí. Vypadala dost zaskočeně. To, že jsem v uvozovkách mladá neznamená, že se budu všude vystavovat a ukazovat se. Nedej bože tahat se s nějakým reportérem. To není nic proti Petrovi.
Vešla jsem do bytu. Petr byl ještě v práci. Šla jsem si umýt vlasy a udělat pořádnou skincare. Poslední dobou nemám vůbec čas na takové věci jako je skincare. Bylo asi devět večer když se Petr vrátil z práce. Vypadal celkem naštvaně. Radši jsem se ho na nic neptala. Bála jsem se, že mi vrazí když cokoli řeknu. Po asi patnácti minutách na mě začal mluvit sám. Nebyl to dvakrát příjemný rozhovor.
P: „Kdy mi chceš říct, že se budeš stěhovat někam jinam?"
A: „Proč na mě křičíš?"
P: „Protože jsem tě nechal bydlet u mě když po tobě šel magor s pistolí a nožem a ty mi ani neřekneš, že se přesuneš jinam!?"
A: „Možná až by to bylo oficiální tak bych ti to řekla!"
Křičeli jsme na sebe.
P: „A kam jako půjdeš?"
A: „To by tě zajímalo, co?"
P: „Jo, zajímalo."
A: „Možná ti to řeknu až na mě nebudeš takovej."
P: „Takže k Netíkovi? Někdo vás spolu chytne v nějakým dost profláknutym podniku. Ty máš šaty na nějakou důležitou příležitost a on taky vypadá jak kdyby šel někam s někým důležitým. Ty si najednou vymýšlíš, že jsi tam byla s kamarádkou, ale potom co jste tam byli tak se najednou nehádáte!? Není to divný? A s kým tam byl on? A proč to na tý fotce vypadalo jako kdybyste se bavili? A proč na tý fotce vidím jenom vás dva a ne žádnou tvojí kamarádku!?"
Doslova na mě řval.
A: „Proč to děláš?"
P: „Co proč dělám?"
A: „Křičíš tady na mě jak kdybych s tebou chodila a s Jirkou tě podvedla!"
P: „Tak on se z Netíka stal Jirka?"
Tohle už na mě nekřičel. Měla jsem ale chuť vzít si svých pár švestek a odejít. Šla jsem si do koupelny pro kartáček a svoje věci. Vzala jsem si je a chystala se odejít z bytu. Petr mě ale zastavil.