1. oddělení

Výslech

Myslela jsem, že mu vrazím mezi oči.
N: „Tak tohle je ten tvůj novej?" Usmál se manipulativním pohledem. Ten už jsem moc dobře znala.
A: „Těsně vedle."
N: „Tak za koho jsi mě to tenkrát vyměnila?"
A: „Za nikoho." Hlas mi klesnul, vzpomněla jsem si na to co mi dělal. Řekla jsem si, že musím být manipulativní takže jsem změnila tón hlasu a přístup.
A: „Ty u sebe jen tak nosíš nůž?"
N: „Jo? Na sebeobranu."
A: „Aha. Pistole je taky na sebeobranu?"
N: „Jo."
A: „Ale až se budeš bránit a někoho zastřelíš, třeba ti nikdo nedokáže, že jsi se bránil a půjdeš sedět kamaráde."
N: „Takže jsem pro tebe jenom kamarád jo?" Opřel se o stůl.
A: „Ne."
N: „Hodná holka."
Protočila jsem oči v sloup a podívala se na Petra.
P: „Mluvíš tady s paní policistkou jako se svojí holkou. To ti přijde normální?"
N: „Ona je moje holka ale."
P: „Už 10 let ne."
N: „To si vymyslela. Je to lhářka!"
A: „Nejde to po dobrým tak to půjde po zlým. Co jsi dělal před tím bytem ve 3 hodiny ráno?" Už jsem zvýšila hlas a byla dost nepříjemná. Předtím jsem ho asi půl hodiny jenom pozorovala a nic jsme si neříkali takže jsem ho konečně potřebovala rozmluvit.
P: „Odpovíš?" Petr už taky zvýšil hlas. Dost nás oba vysíral.
N: „Procházel jsem se."
A: „Ty se procházíš po cizích barácích ve 3 hodiny ráno s nožem a pistolí!?"
N: „Jo."
P: „Tak seš magor?!"
N: „Ne."
P: „Co kdyby tě chytili?"
N: „Oni mě chytili."
P: „Představ si, že si takhle chodíš a zastaví tě měšťáci. To na ně vytáhneš pistoli na sebeobranu?"
N: „Jo."
Vzdala jsem to a odešla z místnosti. Byl tam Tomáš a Netík.
A: „Jé, čau Jirko. Kotník v pohodě?"
J: „Ano."
T: „Je to magor."
A: „Ale nejsem si jistá jestli je to ten rozparovač."
T: „Jak to?"
A: „Nemyslím si, že zabíjel on. Musí k sobě mít ještě někoho. Však se na něj podívej. Je to fetka."
J: „Třeba mu někdo dává fet za to, že mu pomáhá."
A: „Musíme to z něj dostat."
Šla jsem zpátky do výslechovky. Petr odešel. Byla jsem tam s ním v podstatě sama. Položila jsem před něj na stůl fotky těch rozřezaných těl. Otočil se.
N: „Fuj proč to sem dáváš."
A: „Prosimtě nehraj tady na mě divadlo."
N: „Jaký divadlo? A kdo to vůbec je?"
A: „Kdo to je snad víš, nebo ne?"
N: „Tak počkat."
A: „Cože?"
N: „Ty si myslíš, že bych udělal tohle?"
A: „To jsem neřekla."
N: „Vím kdo to udělal, ale přísahám já to nebyl."
Kývla jsem na něj hlavou aby mi teda řekl, kdo je pachatel.
N: „Tomáš, já potřeboval peníze na fet a on mi řekl, že tě musím zabít."
A: „Proč mě musíš zabít? A kdo je Tomáš?"
N: „Však ho znáš, nevím jak se jmenuje dál. Řekl mi, že potom co zabil ty bohatý lidi má peněz dost a že mi ty peníze dá když tě zabiju. Tak jsem šel k tvýmu bytu a zjistil, že tam nejsi. Dal jsem tam takovou malou kamerku. Viděl jsem vás tam tak jsem si řekl, že vás budu sledovat. No a potom ve 3 ráno jsem se k tomu odhodlal." Po tvářích mu tekly slzy. Bylo mi ho trochu líto, ale na druhou stranu si za to mohl sám.
A: „Takže ví, kde jsem byla když ne ve svém bytě?"
N: „Ne."
A: „A kde je Tomáš víš?"
N: „Ne."
Zvedla jsem se ze židle a šla za Jirkou a Petrem. Tomáš šel vynadat novinářům.
A: „Pánové musíme najít toho Tomáše, co nejdřív."
P: „Tak zajedeme za Víťou ať nám ho najde?"
Podívali jsme se s Jirkou na Petra pohledem "co to meleš?"
P: „Myslím bydliště a takový věci."
Jenom jsem se usmála.
P: „Jirko? Sepíšeš to s ním prosím? My půjdeme najít něco o tom Tomášovi."
J: „Jo, jasný."
Jirka odešel a my ještě chvilku zůstali. Nicolas vypadal fakt vystresovaně. Myslím, že se bál Tomáše.
P: „Alex?"
A: „Ano?"
P: „Kdo je ten Tomáš?"
A: „Můj spolužák ze základky. Začal krást někdy ve dvanácti a potom už to s ním šlo z kopce."
P: „Jejda."
A: „Když nám bylo tak 8 říkal mi jak z něj jednou bude policajt a zatkne mě." Usmála jsem se. Petr se taky usmál.
P: „Netík je dobrej, co?"
A: „Jo, to je." Možná to po mém pobytu u Petra vypadá jako kdybych do Petra byla nějak zamilovaná, ale realita je trochu jiná.
P: „Takovej sympaťák."
Jenom jsem se usmála. Vlastně ani nevím co chci. Petr je milý, má krásný úsměv a super objetí, ale to neznamená, že bych ho chtěla. Ty první dny jsem se s Jirkou nemohla ani vidět, úplně jsme se nenáviděli, teď už je to lepší. Možná proto, že nás oba Kozák seřval. Ale i tak to neznamená, že bych se s Jirkou chtěla vídat i mimo pracovní dobu. I tak na mě působí jako namyšlený hovado.
P: „Haloo jsi tady?"
A: „Jo, promiň."
Do místnosti vstoupil Kozák.
K: „Alex? Pojď prosím tě se mnou."
Odvedl mě z místnosti pryč do jeho kanceláře.
K: „Ty jsi se s Jirkou zase hádala?"
A: „Cože? Ne. Potom co jsi nám to oboum vysvětlil, že se nemáme chovat takhle se nic nestalo."
K: „Že za mnou byl Pepa a říkal, že jste se prý hádali."
A: „A kdy?"
K: „Minulý týden."
A: „A to Pepa slyšel, nebo mu to někdo řekl?"
K: „Prý mu to říkal Netík."
A: „Aha? Tak teď tě ujistím, že jsem se s ním nepohádala. Snažím se k němu chovat hezky. Občas si sama pro sebe zanadávám, ale s Jirkou už se nehádám."
K: „Tak jestli je to pravda, tak se teď seber a jdi mu pomoct sepsat výslech toho Nicolase."
Podívala jsem se na Tomáše nechápavým pohledem.
K: „Vypadni!" Tohle musel slyšet i Petr.
Odešla jsem za Jirkou do výslechovky. Podívala jsem se mu do počítače. Už to skoro měli. Teď byl úkol najít Tomáše.
A: „Nevíš, kde Tomáš bydlel?"
N: „Nemám nejmenší tušení."
V tu chvíli jsem věděla, že je to v prdeli. Po sepsání výslechu jsem odešla do kanceláře. Po chvíli přišel i Jirka.
A: „Půjdeš se mnou nachvilku ven?"
J: „Teď?"
A: „Jo, teď." Usmála jsem se tak aby nebylo poznat to jak moc jsem naštvaná. Vyšli jsme ven a já spustila svůj nepřipravený proslov do jeho duše.