1. oddělení

Nenávidím ho

A: „Můžeš mi vysvětlit proč říkáš, že se hádáme?"
J: „Nic takovýho jsem neřekl."
A: „Nedělej ze mě kreténa."
J: „Nedělám." Bože můj jak já ten jeho pohled nenávidím.
A: „Kozák je teď na mě nasranej, protože mu to Korejs přišel říct. A prej jsi to Korejsovi řekl ty."
J: „Řekl, ale to bylo když jsme se hádali."
A: „A proč potom Korejs řekl, že to bylo před týdnem?"
J: „Jako sorry, ale před týdnem to fakt nebylo."
A: „To mi chceš říct, že si to Korejs vymyslel?"
J: „Datum, nebo tu hádku?"
Podívala jsem se na něj a on se na mě usmál. Měla jsem chuť mu rozkopat ksicht. A co se nestalo, přišel Víťa.
V: „Vy se zase hádáte?"
A/J: „Ne!"
V: „Hmm... Já to nikomu neřeknu, ale bacha."
A: „Tyvole a teď mi řekni, proč máš potřebu někomu říkat to s kým se hádáš?"
J: „Tak sorry."
A: „Za co?"
J: „Vtipný."
A: „Žejo."
Najednou jsem viděla Víťu jak se vrací naproti nám společně s někým. Na tu dálku jsem ho nepoznala. Potom už ale jo. Byl to můj táta.
T: „Ahoj Axi!"
Jirkova mysl: „Axi?"
A: „Ahoj, promiň, úplně jsem zapoměla ti napsat."
T: „V pořádku, chápu, že je toho moc. Jak se ti tady vůbec líbí?"
A: „Až na pár věcí je to tu super."
JM: „Až na pár věcí, Haha tím myslí mě určitě."
T: „To je dobře."
Ještě chvilku jsme si povídali a potom už táta musel jít. Víťa odešel a byla jsem tam jenom já a Jirka.
A: „Jestli někomu o téhle konverzaci řekneš tak ti rozkopu ksicht." Odešla jsem zpátky do kanceláře. Vypadalo to, že je Jirka v šoku. Bylo asi 5 odpoledne takže jsem šla domů. Teda, k Petrovi domů. Do svého bytu jsem pořád nemohla. Petr už tam byl.
P: „Čáu."
A: „Ahoj."
P: „O čem jste si s Netíkem povídali?"
A: „O tom Nicolasovi."
P: „Povídej."
A: „Říkal, že je to fetka a měli bysme mu navrhnout léčbu. Je na tom hodně závislej. Mohl by se nám objesit. Bude ve vazbě dokud se nenajde Tomáš. Konec konců Tomáš je taky fetka. Jsou spolu nebezpečný."
P: „Aha."
Petr se díval na televizi. Zprávy. A už to přišlo. Opravdu jsem netušila, že si mě všimnou tak brzo. Takový kecy jsem o sobě ještě neslyšela. Prej jsem dostala výpověď tak jsem šla žebrat do Prahy o práci. Bože můj. Tohle je už i na mě dost.
P: „Kecy."
A: „Já bych chtěla vidět je jak by se zachovali v takový situaci."
P: „To já taky."
Koukali jsme se na televizi.
A: „Ono už je deset?!"
P: „Ježíš marja, ajo."
A: „Já už půjdu spát, dnešek mě dost vyčerpal."
P: „Dobrou noc."
A: „Dobrou noc."
Petr mě ještě obejmul a já si šla lehnout. Ráno jsem se vzbudila v 6 a zjistila, že Petr usnul na gauči. Sama pro sebe jsem se usmála. Petr se vzbudil až když zazvonil mobil.
Alex mysl: „Bože můj, co chce on?"
A: „Jé, volá Jirka."
P: „Koho je to mobil?"
Ani jsem mu nestačila odpovědět a rychle jsem to zvedla.
A: „Ano?"
J: „Čau, měšťáci chytili toho Tomáše, přijeď co nejdřív."
A: „Ok. Čau."
J: „Čau."
Hovor jsem ukončila.
P: „Co chtěl?"
A: „Měšťáci chytili toho Tomáše. kdy, jak a proč nevím. Ale musím co nejdřív přijet."
P: „Dej mi 5 minut, jedu s tebou."
Když jsme dojeli na barák čekal na nás Jirka.
J: „Alex můžeš za mnou ještě na chvilku?"
A: „Ok?"
P: „Tak já jdu. Čau."
Petr odešel a já měla chuť ho rozkopat. Co mu je?
J: „Hele, promiň za to jak jsem řekl Korejsovi o té hádce."
A: „Ok, ale Kozák je kvůli tomu nasranej na mě."
J: „Promiň." Vypadal, jako kdyby si ze mě dělal prdel.
A: „Hm." Otočila jsem se a šla dovnitř. Už jsem se na něj nemohla ani dívat. Myslím, že tahle "konverzace" v něm začala vařit nový plán na to jak mě vyhodit, nebo dostat na obvod.

*Jirkův pohled*
Omluva jí asi nestačí. Už mi leze na nervy. To její snažení o to být na mě milá moc nevyšlo. Pravděpodobně jsem teď její nepřítel. To ona pro mě taky. Ale to neznamená, že mi nepřipadá přitažlivá. Ježíši na co to zase myslím. Však je strašná.

*Petrův pohled*
Vešel jsem dovnitř, ale i tak jsem slyšel kousek jejich konverzace. Myslím, že jejich vztah se nevyvíjí dobře. Alex se snažila předstírat, že je Netík v pohodě. Možná se tak snažila i myslet. Ale tohle dobře nedopadne.

*Pohled Alex*
Přišla jsem zpátky za Petrem. A rovnou šla do výslechovky. Sama. Když jsem přišla, Tomášův výraz stál fakt za to. To on mi říkal jak nic nedokážu. A vida, teď vyšetřuju vraždy.
A: „Čau, dlouho jsme se neviděli."
On se mi hluboce díval do očí. Když jsem pohnula hlavou podíval se jinam.
A: „Tak co? Jak se má Nicolas?"
T: „Neznám."
A: „Ale prosím tě."
T: „Co je?"
A: „Když to teď vyklopíš bude to mnohem jednodušší."
V tom se otevřely dveře. Stál tam Tomáš a hlavou naznačil abych šla za ním. Dveře se za námi zavřely.
T: „Jeho otisky se našli na Billa kartičce našeho prvního poškozenýho."
A: „To je super!"
T: „Teď to z něj budeš muset dostat. Kdyžtak řekni, že Nicolas už mluvil, ale udělej to nějak šikovně."
A: „Rozkaz, majore."
T: „Ty jsi blbá." Oba jsme se zasmáli a já šla zpátky. Najednou jsem si vzpomněla na Netíka a o to víc mě to nakoplo.
A: „Tak co?"
T: „Co?"
A: „Neznáš ho?" Položila jsem před něj obrázek prvního poškozeného.
T: „Ne?"
Doslova jsem praštila na stůl další fotky poškozených. Už jsem viděla jak se mu hrnou slzy do očí. Slzy ale rychle zmizely.
T: „Neznám."
A: „Víš proč se ptám?"
T: „Já ti neřeknu od koho kupuju."
A: „Ale já nejsem z protidrogovýho."
T: „Tak odkaď jsi prosímtě?"
A: „Ty vole tady jsi na vraždách!" Zakřičela jsem.
T: „Cože?"
A: „Jo."
T: „A co po mně chceš?"
A: „Nicolas už tu byl, ale nic neřekl. Takže když to řekneš dřív bude to jednodušší. Tak si zachraň prdel a začni mluvit."
Tomáš chvilku mlčel, ale potom začal mluvit. Dělalo se mi špatně.