1. oddělení

Plán A

Když jsem otevřela dveře ležela tam mrtvá žena. Měla několik bodných ran v oblastní břicha. Ležel u ní papírek.
„Máš štěstí, že jsi měla zamčený byt."
Bylo mi to jasné. Ten magor nevyhrožoval. To bušení na dveře se mi nezdálo. Snažil se dostat dovnitř. Okamžitě jsem zavolala policii. Přijel Tomáš s Petrem a Martinem.
T: „Ty jsi měla štěstí."
M: „Ale příště to štěstí mít nemusí."
A: „Ale tohle už fakt není sranda, dokud nedostane mě bude zabíjet dál. Zabijí v podstatě náhodné lidi."
P: „Alex má pravdu."
A: „Asi se budu muset obětovat Haha."
P: „To zase ale ne."
M: „Petře, ty draku." Zašeptal Martin, ale já to slyšela. Nic jsem radši neřekla. Tahle konverzace se mohla zvrtnout v něco co bych opravdu nechtěla.
T: „Máme tady pravděpodobně sériovýho vraha. A odteď na tom s náma dělá i Alex. Překvapení."
M: „Tak to jí ale budeme muset hlídat, protože jinak s náma moc dlouho nebude."
A: „Já myslím, že to zvládnu."
M: „Ale co když se k tobě dostane? Ví kde bydlíš."
A: „Nevím."
T: „Pojďte za mnou."
Já, Petr a Martin jsme šli společně s Tomášem o kousek dál aby nás nikdo neslyšel.
T: „Náš pachatel řekl, že má svoje zdroje. To znamená, že mu to musí říkat někdo od policie. Nebo to je někdo od policie."
A: „To by bylo hodně špatný ale."
T: „Takže uděláme takovej experiment."
P: „Pojď do nás."
T: „Alex, ty si vezmeš z bytu to nejnutnější a dáš si to do něčeho aby nebylo tolik poznat, že v noci nebudeš v bytě. Nikdo kromě nás to nebude vědět. Minimálně týden prespíš u někoho z nás."
M: „Já se omlouvám, ale mám doma ženu a dítě."
T: „Já tam mám jenom Majdu."
P: „Já bydlim sám. Muže být u mě."
A: „Tak Jo, kdy si mám vzít ty věci?"
T: „Nejlíp teď, Petr tam půjde s tebou."
P/A: „Ok."
Vyrazila jsem s Petrem do mého bytu pro věci. Nevzala jsem si toho moc. Vzala jsem si jenom pár kusů oblečení, nabíječku, sluchátka, hygienu a peníze. Všechno jsem dala do batohu. Petr šel se mnou aby to nebylo tak nápadný.
T: „Tak jo, teď pojede Alex s Petrem pryč. My to tady s Martinem zvládneme."
Jela jsem s Petrem k němu domů. Bydlí v bytě.
A: „Máš to tady hezký."
P: „Děkuju."
Dala jsem si věci do obýváku.
P: „Budeš spát v mojí posteli, mám dvojlůžkovou, ale předpokládám, že ti asi nebude moc komfortní když tam budu spát taky, takže budu spát na gauči."
A: „Tak to ne. Buď budu spát na gauči já, nebo tam budeš se mnou. Fakt mi to nevadí."
P: „Tak budeš se mnou spát v posteli?"
Oba jsme se zasmáli. Znělo to fakt vtipně.
A: „Hele a máš někoho?"
P: „Ne, proč?"
A: „Aby to nikomu nevadilo, že jsem tady."
P: „Jsem spíš samotář."
A: „Aha."
P: „Proč už vůbec neděláš na vraždách v Budějcích? Jestli to není nějak osobní."
A: „V pohodě. No, byl tam takovej magor co občas vystřílel panelák. Soud ho osvobodil kvůli tomu, že si v dětství prožil nějaký trauma. Nedávalo to vůbec smysl. Jenže v jednom z těch paneláků zrovna byla moje kamarádka u který jsem bydlela. Ona to vlastně nebyla jenom kamarádka. To je jedno. A těm střelným poraněním podlehla. Řekla jsem si, že začnu od znova. Tak jsem se odstěhovala do Prahy."
P: „To je mi líto. Jak jsi to vůbec myslela, že jste nebyly jen kamarádky?"
A: „Nikomu jsem to ještě neřekla. Bojím se, že mě za to lidi budou odsuzovat."
P: „Já tě za to odsuzovat nebudu."
A: „No.. my jsme spolu chodily, ale nikomu jsme to neřekly."
P:„Ty jsi lesba?" Zněl tak trochu smutně, nebo zklamaně? Nevím.
A: „Ne, jsem bisexuál. Doufám, že ti to nevadí haha."
P: „Nee, já jsem s tím v pohodě."
Jenom jsem se usmála. Najednou zavolal Tomáš.
T: „Čau, máme tady nějakýho pohřešovanýho Čermáka. Jméno ti potom napíšu. Jediný co o něm víme je, že dřív vystřílel nějaký paneláky."
A: „Na tom jsem dělala s kolegou. Soud ho nechal, protože si prej prožil nějaký trauma. Celý to bylo takový divný."
T: „Tak to se nám hodí, protože teď záhadně zmizel. Netík si myslí, že si s nim někdo vyřizuje účty za ty vystřílený paneláky. Adéla zase, že ho najdeme někde mrtvýho."
P: „Teoreticky je to možný."
A: „Nebo nakonec vystřílí další panelák."
T: „Možný je všechno. Vy teď nikam nechoďte. Nikdo se nesmí dozvědět, že jste u Petra a hlavně, že jste tam spolu."
A: „Proč, že jsme tady spolu?"
T: „Protože ty hyeny tam venku by to využili."
A: „Jejda."
P: „Hele my to zvládneme."
Petr se na mě podíval a usmál se.
T: „To doufám, už máme pár podezřelých."
P: „Tak alespoň něco."
T: „Já musím končit. Tak se mějte."
P/A: „Ahoj."
Tomáš hovor ukončil.
A: „Byla Adélka hodně zmiňovaná v mediich když k vám nastoupila?"
P: „Ne, vůbec."
A: „Aha."
Nějak jsme si s Petrem celý den povídali. Měli jsme si toho hodně co říct. Já povídala o práci na vraždách v Budějcích a on o práci na 1. oddělení v Praze. Netušila jsem, že to může být tak zajímavé. Petr má takový hezký hlas. Všechno co říká se hezky poslouchá. Mám pocit, že si Tomáš myslí, že jsem do Petra zakoukaná, nebo ještě hůř. Zamilovaná. Opravdu k Petrovi necítím nic víc než kamarádský vztah. Přece jenom jsme kolegové. Nemyslím si, že by bylo úplně praktické chodit s ním když s ním pracuju. Z těhle myšlenek je mi do breku. Vždycky si vzpomenu na Elen. Ach Jo.
Byl večer, okolo 10 hodiny. Řekli jsme s Petrem, že už půjdeme spát.
P: „Fakt ti nevadí, že s tebou budu spát v posteli?"
A: „Ne."
Usmála jsem se.
A: „Nemám ráda, když někam přijdu a ten člověk jde spát na gauč. Připadám si pak, že otravuju."
P: „Neotravuješ! Tak jdeme spát? Jsem dost unavenej."
A: „Jo, taky jsem unavená."
Lehli jsme si do postele a já cítila, že se dneska v noci stane něco špatného.
P: „Dobrou noc, hezky se vyspi."
A: „Dobrou noc, ty taky."
Oba jsme usnuli. Když jsem se ráno vzbudila trochu jsem se lekla.