1. oddělení

Schůzka

Když jsem sešla dolů zjistila jsem, že nemám mobil.
A: „Promiň, nechala jsem tam mobil dojdu pro něj a hned jsem zpátky."
J: „V pohodě." Usmál se na mě.
Došla jsem do bytu.
P: „Jseš tu dost brzo."
A: „Nechala jsem tady mobil."
P: „Tak to Jo."
A: „Teď už fakt jdu, ahoj."
P: „Ahój."

*Petrův pohled*
S kým jde? A proč takhle? Hm. Myslím, že se moc starám. Stejně mi nic neřekne. Třeba jde fakt na rande. Ach jo, kašlu na to. Půjdu brzo spát abych na to nemyslel.

*Pohled Alex*
Sešla jsem zpátky za Jirkou. Vypadal fakt dobře. Bože můj co to plácám. Já jsem se v těch šatech moc necítila. Mám radši volnější a zahalenější oblečení než je tohle. Nejradši bych si vzala tričko, volné kargo kalhoty a přes to ještě nejlíp velkou mikinu. To by byl můj šálek kávy. Ne tohle.
J: „Sluší ti to." Usmál se.
A: „Děkuju, tobě taky." Taky jsem se usmála. Netušila jsem, že se vozí v takovém autě. Nejnovější BMW řady 8 bílé barvy. I když tak asi nevypadám, v autech se celkem vyznám. Spíš v náklaďácích, ale osobáky dám taky. Zrovna na tohle jsem se dva dny zpátky koukala. Vyskočila na mě reklama.
Dojeli jsme do celkem luxusní restaurace. Měla jsem sevřený žaludek a poslední dobou mám zase stavy kdy nedokážu nic sníst. Začala jsem se bát, že mě bude nutit abych něco snědla.
J: „Dáš si něco?"
A: „Ne, děkuju." Dívala jsem se do země a možná jsem se začala i trochu klepat při pomyšlení na jídlo.
J: „V pohodě, pojď za mnou."
Šla jsem za ním. Šli jsme po schodech někam nahoru. Byla to taková vyzdobená místnost. Necítila jsem se moc komfortně. Možná jsem měla zůstat doma. Chtělo se mi brečet.
J: „Posaď se."
Posadila jsem se na gauč a ona se posadil do křesla naproti mně.
A: „Tak co mi chceš tak důležitého sdělit, že jsem si na sebe musela oblíknout šaty?"
J: „Vidím na tobě jak mě nesnášíš."
A: „Hm."
J: „Je to vzájemné, ale nechci abysme se v práci hádali. Kozák je na nás oba dost napruženej."
A: „Na nás oba? Dneska to tak nevypadalo."
J: „Co tím myslíš?"
A: „Uklidňoval mě ať se netrápím, že jsou na mě nejmenovaní kolegové.. jak to říct? Nejsou rádi, že jsem nastoupila."
J: „Co se ti musí nechat je to, že ten případ jsi odmakala dobře."
A: „Hm... Děkuju?"
Měla jsem chuť mu vrazit. Byl tak strašně arogantní a myslel si, že jsem nějaký jeho domácí mazlíček.
J: „Co se děje?"
A: „Co by se dělo?"
J: „Vidím jak se tváříš."
A: „Víš co?"
J: „Co?"
A: „Nejradši bych ti rozkopala ksicht. To jak se chováš je na blití. To si myslíš, že když s tebou zajdu sem, že se mnou budeš moct manipulovat?"
Říkala jsem to klidně.
J: „Asi nechápu?"
A: „Jestli to nechápeš tak jsi blbej." Usmála jsem se. Výraz v jeho obličeji byl k nezaplacení.
J: „Jestli nebudeš souhlasit pochopím to. Pojedeme ke mě do bytu? Tam na sebe můžeme řvát jak se nám zachce. Alespoň si oba vybijeme ten vztek co v sobě držíme."
A: „Sousedi nebudou nadšení. A pokud tam někoho máš tak ten taky nadšenej nebude."
J: „Mám protihlukový stěny a bydlím sám. A taky jsem single."
A: „To třetí pro mě byla hodně podstatná informace teda."
J: „Tak půjdeš?"
A: „Když se zastavíme u mě a necháš mě se převléct z těhle hrozných šatů tak s tebou půjdu kam chceš."
J: „Dobře, ale ty šaty ti sluší."
A: „Děkuju."
Měla jsem takový vztek, že nabídka hádky v jeho bytě se mi zamlouvala. Myslela jsem, že jsme si tam povídali tak 10 minut. Realita byla jiná. Ztrávili jsme tam hodinu a půl. Když Jirka zastavil před barákem vyběhla jsem nahoru. Petr ještě nespal.
P: „Ty už jsi tady?"
A: „Ještě někam půjdu, jenom se převléknu. Ty šaty jsou hrozný."
P: „Náhodou ti sluší."
A: „Děkuju." Usmála jsem se.
Převlékla jsem se do tepláků, volného bílého trička a mikiny. Vzala jsem mobil a klíče, nazula tenisky a běžela zpátky dolů. Nasedla jsem do auta a jeli jsme.
A: „Opravdu nemáš přítelkyni, nebo přítele?"
J: „Ne."
A: „Ok."
J: „A ty?"
A: „Ne."
J: „Myslel jsem, že máš něco s Petrem."
A: „Nemám, proč sis to myslel?"
J: „Bydlíte spolu.. Obecně k sobě máte dost blízko."
A: „No nebydlíme spolu napořád, bylo to jenom kvůli tomu rozparovačovi."
J: „Aha." Usmál se. Zamyslela jsem se proč, ale k odpovědi jsem se nedopracovala. Když jsem vkročila do Jirkova bytu málem mi spadla brada. Měl to tam opravdu hezké. Když se zavřely dveře byla tam taková divná atmosféra. Otočila jsem se zpátky na Jirku.
J: „Posaď se, jestli chceš."
Posadila jsem se na hezký bílý gauč. Má kuchyň spojenou s obývákem. Na odkapávači vedle dřezu jsem viděla nůž. Měla jsem chuť ho bodnout přímo do břicha.
A: „Takže mě nechceš dostat na obvod?"
J: „Takhle ti to řeknu, chci abys byla na obvodě, ale nechci abys tam byla kvůli mně."
A: „Hm..." Zvedla jsem se a šla přímo k tomu noži který mě tak strašně lákal. Vzala jsem ho do ruky a otočila se směrem na Jirku. Když mě viděl s tím nožem v ruce vypadal dost vyděšeně. Usmála jsem se.
A: „Mám doma stejný nůž."
J: „Pane bože."
A: „Co?"
J: „Asi bych se nedivil kdyby ses teď s tím nožem rozeběhla přímo na mě."
A: „Hahaha ne. Nebyla bych schopna někoho zabít. I když jsem k tomu v minulosti neměla daleko."
Jirka se jenom zasmál. Najednou mi zazvonil mobil. Byl to Petr. Ani jsem neváhala a zvedla to.
P: „Ahoj, promiň, že ruším, ale už víš kdy se vrátíš?"
A: „Nerušíš. Netuším. Proč?"
P: „Potřeboval bych ti něco říct, ale až když spolu budeme mluvit osobně."
A: „Aha... no tak až se vrátím tak mi to řekneš."
P: „Tak Jo, užívej. Ahoj."
A: „Ahoj."
Petr hovor ukončil.
J: „Petr?"
A: „Hm."
J: „Co chtěl?"
A: „Ptal se kdy se vrátím."
J: „No tak to nevím."
Stála jsem přímo u zdi. Jirka ode mě nestál daleko a pomalu se ke mně přibližoval. Už jsem jenom čekala až vytáhne zpoza zad nůž. Realita byla jiná.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
CHCI UPOZORNIT NA TO, ŽE NECHCI SEXUALIZOVAT JURAJE ANI NIKOHO Z HERCŮ KTEŘÍ HRAJÍ V PŘÍPADECH 1. ODDĚLENÍ!!!
POVÍDKU PÍŠU S POSTAVAMI VYŠETŘOVATELŮ, NE S HERCI!!!
VÍM, ŽE BY JIM TO MOHLO BÝT NEPŘÍJEMNÉ...

Děkuji za pochopení a doufám, že se vám povídka líbí!

Vaše L. <3