1. oddělení

už se nebudeme hádat

Přišel přímo ke mně. Byli jsme od sebe pár centimetrů. Atmosféra v té místnosti by se dala krájet. Díval se mi do očí. Přimáčknul mě ke zdi a políbil mě. V tu chvíli jsem věděla, že je to v prdeli. Je to můj kolega. Ale je přitažlivý. Bože můj. Začal mě líbat. Nebránila jsem se. Vlastně se mi to líbilo. ALE JE TO MŮJ KOLEGA. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Věděla jsem, že mu jednou podlehnu, ale nečekala jsem, že to bude v takové situaci. Jeho ruce sjely na mé boky a já mu položila ruce kolem krku. Nevnímala jsem realitu. Na celém světě jsme teď byli jenom my dva. Tuhle chvíli najednou přerušil zvonící mobil v mé ruce. Myslím, že jsme si v tu chvíli oba uvědomili co se děje a rychle jsme se od sebe odtrhli. Volal Tomáš.
T: „Ahoj, promiň, že tak pozdě, ale teď projíždím ten spis toho rozparovače a nesedí mi tady popis tý zavražděný před tvými dveřmi. Když jsme se na to Tomáše ptali řekl, že požkozená měla dlouhé tmavé vlasy. Taky řekl, že jí zastřelil. Ale ta poškozená měla krátké světlé vlasy a byla ubodaná. Tohle je divný."
A: „No vidíš, to mi ani nedošlo. Vlastně jsem ani neměla čas se na to podívat. Celý to bylo na rychlo. Promiň."
T: „To je v pohodě, ale co když jí zabil ten Nicolas?"
A: „Celkem by to sedělo. Nechceme se na to podívat zítra? Jsem dost unavená."
T: „Tak jo, dobrou."
A: „Dobrou."
Hovor jsem ukončila. Jirka mezitím nervózně chodil po pokoji.
J: „Promiň."
A: „Za co?"
Podíval se na mě. A najednou jsem si vzpomněla na Petra. Dívala jsem se do země a bylo mi do breku. Co to vlastně dělám? To jsem byla až tak naštvaná? Chudák Petr. Hm... možná to moc hrotím? Nevím. Jirka ke mně přišel. Pořád jsem stála u té zdi jako předtím. Hlavu jsem měla sklopenou dolů. Hlavou mi běhalo tisíce myšlenek proč se teď podříznout tím nožem na odkapávači. On mi zvedl hlavu a znova mě políbil. Nevím jak a proč, ale dalo mi to zase chuť do života. Telefon jsem tentokrát vypnula a hodila na stůl. Nevím jak dlouho jsme se líbali. Mohlo to být pět minut. Možná 10. Mohla to být klidně hodina. Když mi začal rozepínat mikinu, věděla jsem k čemu směřuje. Myslím, že dál to popisovat nemusím. Prostě jsem se vyspala se svým kolegou který nesnáší mě a já jeho. Možná se to po té noci změní? Nevím. Ráno když jsem se vzbudila vedle Jirky podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že je 6 ráno. Moc jsem toho nenaspala teda. Podívala jsem se na mobil. O půlnoci mi asi 50x volal Petr. Jejda. Rychle jsem se oblékla. Zrovna jsem si čistila zuby. Ano, Jirkovým kartáčkem. Všichni víme proč. Když se Jirka vzbudil. Samozřejmě oblečený za mnou přišel a zezadu mě obejmul. V tu chvíli jsem si začala myslet, že už bude naše hádání pohřbeno, ale nebyla jsem si tak jistá.
J: „Tys mi ukradla kartáček, jo?"
A: „Jo." Oba jsme se tomu zasmáli.
J: „Už se nebudeme hádat doufám."
A: „Taky doufám."
J: „Kolik vůbec je?"
A: „6 ráno."
J: „To jsem se hodně vyspal teda."
A: „Taky."
Opláchla jsem si obličej.
A: „Budu muset zpátky, potřebuju ze sebe udělat člověka. Jsem s Tomášem domluvená, že se ještě podíváme na případ rozparovače."
J: „Chceš odvézt?"
A: „Jestli se ti chce."
J: „Pěšky je to dost daleko."
A: „Asi jo."
Jirka mě odvezl domů.
J: „Tak ahoj."
A: „Ahoj." Usmála jsem se a Jirka mi dal ještě pusu.
Když jsem vešla do bytu viděla jsem Petra ještě spát. Šla jsem se vysprchovat, obléct a namalovat. Ještě chvilku jsem byla na mobilu než se Petr vzbudil.
P: „Dobré ráno."
A: „Dobré ráno."
P: „Kdy jsi přišla?"
A: „Před chvílí."
P: „Ty jsi nespala?"
A: „Spala."
P: „Já lavičce venku?"
A: „Možná jo, možná ne."
P: „Podívej." Ukázal mi v mobilu článek. Byla tam fotka mě a Jirky. Včera. Nadpis "Nová členka mordparty chycena při činu! Stýká se tajně se svým kolegou?"
A: „Haha to je kravina."
P: „Ty jsi byla večer s ním?"
A: „Ne."
P: „Tak jak to, že jste tam oba?"
A: „Byla jsem s kamarádkou. Potkali jsme se tam tak jsme se pozdravili. Spala jsem u ní." Když jsem to říkala nebyla jsem nervózní. Ráda lžu aby ostatní nevěděli pravdu.
P: „Hyeny."
A: „Však ty se taháš se Skopcovou prosím tě."
P: „Známe se ze střední."
A: „Takže?"
P: „Je to dávno co jsme spolu něco měli."
Zasmála jsem se. Moc dobře vím, že se s ní tahá. Nechci to dávat najevo. Nedělalo by to dobrotu. Konec konců, neznám nikoho kdo by jí měl rád.
Dojela jsem do práce a potkala se rovnou před vchodem s Jirkou.
A: „Pojď sem."
J: „Co je?"
Ukázala jsem mu ten článek.
A: „Byla jsem tam s kamarádkou a náhodně jsme se potkali."
J: „Ok. Ježíši to je kravina."
A: „To říkám."
J: „Jak jsi to našla?"
A: „Petr mi to ukázal."
Po skončení této velmi záživné konverzace jsem se odebrala do kanceláře. Už tam na mě čekal Tomáš i se spisem našeho rozparovače. Ukazoval mi kde výpověď Tomáše nesedí.
A: „To by znamenalo, že to musel být Nicolas."
T: „Jo, ale musíme to z něj dostat. Zkusíš to?"
A: „Tak jo."
T: „Děje se něco?"
A: „Co by se dělo?"
T: „To právě nevím. Už jsi se rozmýšlela o tom kde budeš bydlet?"
A: „Možná vím."
T: „Zachvíli je porada. Nezapomeň na to."
A: „Nezapomenu."
Na poradě se nic tak zajímavého nedělo. Kromě toho, že máme jednu novou sebevraždu která ze začátku vypadala jako vražda. Potom se našel dopis na rozloučenou a bylo to oficiálně uzavřené jako sebevražda. Když jsem v kanceláři procházela spis rozparovače zazvonil mi mobil. Volal mi můj dávný kamarád z dětství, Lukáš. Měli jsme takovou partu. Potkali jsme se na táboře. Od té doby co už jsme nemohli jezdit jako děti přestali jsme se bavit.
A: „Ahoj."
L: „Ahoj, víš o tom srazu?"
A: „Jakým srazu?"
L: „Naše parta z tábora se chce asi dát zase dohromady."
A: „V kolik a kde?"
L: „Pozítří ve 3 na Václaváku."
A: „Budu tam."
L: „To jsem rád, čau."
A: „Čáu."
Do našeho srazu se nic nedělo. Výslech Nicolase se odložil. Pokusil se o sebevraždu.
*Den srazu*
A: „Tak já jdu."
P: „Ahoj."
Byly přesně 3 když jsem dorazila na Václavák. Všichni už tam byli. Klasicky jsem přišla poslední. Šla jsem přímo za nimi. Překvapilo mě jak po takové době vypadají. Jeden z nich začal být nervózní když jsem přišla k nim.