1. oddělení

Taxivrah |1|

A: „Ahoj!"
Lukáš ke mně přišel a obejmul mě. Udělalo mi to radost. V minulosti jsme se celkem dost hádali. Táňa, Kája a Sofča mě samozřejmě taky obejmuly. Vítek a Roman taky. Jenom Max tam stál a probodával mě pohledem. Nedopadlo to mezi náma tenkrát dobře. Vlastně ani nevím co jsem udělala, že se ke mně začal chovat takhle. Dřív mě to mrzelo, ale teď už je mi to jedno. Procházeli jsme se v okolí Václaváku. Byli jsme kousek od ulice "Lužická".
S: „Hej Axi?"
A: „Ano?"
S: „Ty vyšetřuješ vraždy?"
A: „Jak tě to napadlo?"
T: „Koukáme se na televizi."
Nevěděla jsem co mám říct tak jsem zakývala hlavou, že ano. Všichni mi začali gratulovat atd. Jediný Maxim tam stál a zase mě probodával pohledem. Začala jsem mu dělat to samé. V tu chvíli mi zavolal operační.
O: „V ulici Lužická se našel mrtvej taxikář přímo v tom taxíku. Nic o něm nevíme."
Hovor ukončen.
A: „Sorry, já se od vás teď hned odpojím. Opovažte se jít za mnou."
Rozloučila jsem se s ostatními a šla jsem na místo. Nevím, jestli činu, ale bylo to dost divný. Na místě jsem byla jako jedna z prvních. Viděla jsem přijíždět Jirku s Tomášem.
J: „Čau."
A: „Čau."
Chvilku jsme prohledávali celou tu ulici. Kluci z obvodu nám pomáhali obcházet baráky. Když Vojíř začal ohledávat tělo začali přicházet lidi. Mezi nimi byl i Max. Možná mě chtěl zase nějak zkritizovat.
T: „Máte stan? Nebudeme tady dělat divadlo."
x: „Požkozenej Jaroslav Vacek, 42 let, pohřešovanej čtvrtej den."
A: „To si ho měšťáci nevšimli když mu nasazovali tu botičku?"
J: „Taky si říkám."
Šli jsme za Vojířem a v duchu doufali aby všichni ti co tam nemají co dělat odešli.
V: „Požkozený utrpěl 5 střelných ran. Třikrát střelen do hlavy ze předu a ze strany. Jednou do horní části těla. Jedna střela zezadu do hlavy z bezprostřední blízkosti."
T: „Rána jistoty."
V: „Na těle shledány další stopy násilí."
T: „Pachatel ho chtěl oloupit."
A: „On se bránil."
T: „Došlo ke rvačce."
J: „A potom výstřel."
A: „A další."
Švihlíková: „Nádherně se umíte doplňovat."
Chvilku jsem měla chuť přetáhnout jí tou její kabelkou. Pohřebáci tělo odvezli.
V: „Pitva toho řekne víc. Ahoj."
A/T/J: „Ahoj."
Začali jsme to tam balit. Začali se tam rvát novináři. T: „Alex nechceš jim něco říct?"
A: „Co jim mám říct?"
T: „Ať jdou do prdele."
Šla jsem za nimi.
A: „Prosím, tady není nic zajímavého k vidění. Máte možnost dotazů na tiskové konferenci."
Chtěla jsem odejít, ale někdo na mě začal řvát ať toho nechám, protože se tahám se svým kolegou. Ignorovala jsem to, jinak bych je tam asi všechny sundala.
J: „Chceš odvézt?"
A: „Jo, díky."
Už jsme byli skoro u nás.
J: „Minule jsem tě s Tomášem slyšel jak jste se bavili o tom kde budeš bydlet. Tak jsem ti chtěl nabídnout, jestli nechceš bydlet u mě?"
Zněl trochu nejistě.
A: „Jestli by ti to nevadilo?"
J: „Nevadilo."
A: „Myslíš to vážně?"
J: „Jo, myslím to vážně."
A: „Kdy spolu máme dosah?"
J: „Příští týden. Proč?"
A: „Jen tak, že si budeme moct povídat a nikdo do nás nebude hučet."
Vystoupila jsem z auta a šla nahoru do bytu.
A: „Ahoj!"
P: „Ahoj! Tak co?"
A: „Taxikář. 5 střel a na těle stopy násilí."
P: „Jejda."
A: „To teda jo."
P: „Koho je to případ?"
A: „Martina."
Další den jsem jela do práce už brzo. Potřebovala jsem mít nabito na Nicolase. Museli jsme ho nechat alespoň trochu zotavit. Následovala porada.
A: „Jaroslav Vacek, 42 let. Byl pohřešovaný čtvrtý den. Nenašel se mobil ani peníze. Takže motiv možná loupež."
P: „Podle rodiny požkozenýho měl u sebe asi 3 litry. Ale hlavně s sebou vozil navigaci a tablet. To se v autě nenašlo."
J: „Ani ta 6,35."
P: „Vacek oficiálně žádnou zbraň neměl, ale pár jeho kolegů připouští, že nějakou u sebe na černo vozit mohl."
M: „Tak klidně jí mohl přikonfliktu vytáhnout, pachatel mu jí při rvačce sebral a zastřelil ho."
A: „Zůstala po něm manželka s malým dítětem a s hypotékou. Tu splácel, ale občas nevyšel. Už máme 2 jeho známý kterým něco málo dlužil."
Adélka: „V minulosti trestán za drobný podvody, ale jak založil rodinu tak sekal latinu."
A: „Pár incidentů řešeno městskou policií. Měl pověst, že si nenechá nic líbit."
Ad: „Možná sem tam zkusil natáhnout nějakýho cizince, ale jinak nikdo z jeho okolí neměl důvod ho zabíjet."
Myslím, že zbytek porady už byl pro normální občany nudný. Pro mě ne, já se z každého případu těším, protože mě tahle práce baví. Na druhou stranu si připadám celkem bez srdce když vidím ostatní jak brečí, nebo je to mým kolegům alespoň líto a se mnou to nic nedělá. Když jsem dřív vyšetřovala případ 4 letého ubodaného kluka kolegové litovali jeho otce který se celé dny a týdny bál o jeho život. Nebo je alespoň zasáhlo to, že takhle malé dítě bylo zavražděno. Se mnou to nic neudělalo. Konec konců, je naše práce to vyšetřit, ne nad tím brečet. Člověk po chvíli otrne a zvykne si.
Když jsem dorazila domů nic se nedělo. Kromě toho, že jsem se o sobě z internetu dozvěděla věci které o sobě nevím jsem viděla i hezké články.
Další den jsme jeli na další místo činu. Nikdo mi nic neřekl, volal mi to Netík.
N: „Vyzvednu tě teď, máme případ."
A: „Dobře."
Vzala jsem si svoje super kargo kalhoty, protože do jejich kapes můžu narvat úplně všechno. Myslím, že je to něco jako Hermionina kabelka.
Když jsme dojeli na místo činu okamžitě mě to trklo. Co když je to ten samý pachatel jako ten co zabil toho Taxikáře? Asi to je kravina.. Prorvali jsme se přes novináře a rovnou k nám přišel Tomáš.
T: „Nějakej cyklista si všiml ležícího muže vedle silnice. Problém je ten, že o 50 metrů dál leží další."
A: „Jsou to taxikáři?"
T: „Jo."
Můj nadšený výraz z toho, že máme další vraždu utekl. Zamrzla jsem. Myslela jsem si, že si prostřelím hlavu. Tohle byl strašný pocit. Šli jsme k Vojířovi a prvnímu mrtvému.