1. oddělení

Taxivrah |4|

J: „Co by se stalo, kdybysme někomu řekli, že spolu chodíme?"
Tahle otázka mě dost zaskočila. Nevěděla jsem co odpovědět.
A: „Netuším, proč?"
J: „Jen tak."
Nemyslím si, že se mě na to zeptal „jen tak".
Dojeli jsme pro Švihlíkovou a šli za soudcem.
J: „Je dvacetdvakrát tresntanej, pane soudce. Do basy půjde tak či tak, ale jestli o měsíc později to přeci není rozhodující."
A: „Nelze vyloučit, že má spojitost se třemi vraždami. Nemáme vražednou zbraň, ale kdyby nás k ní dovedl."
Šv: „Tak půjde sedět a na tu jeho podmínku a ty čokolády se zapomene."
S: „Já vás chápu, ale pochopte mě. Musím postupovat podle zákona."
Šv: „Není to nic proti ničemu. V praxi jsem to už několikrát zažila."
S: „Paní doktorko, co byste na mém místě dělala vy?"
Šv: „Já? Já bych mu při líčení pohrozila tytyty a dala bych mu poslední šanci k nápravě."
A: „Třeba jí využije. Když ne tak se zavře po další krádeži. Krade pořád."
Vyšlo to. Drobňák je na svobodě.
Šv: „Ale vy, vy mi to dříví na té chatě i poskládáte."
S Jirkou jsme se na sebe podívali a jenom se zasmáli.
Odvezli jsme Švihlici domů a jeli na barák za Kozákem. Ten už poslal lidi ze sledky ho hlídat.
Feťáků už jsem viděla hodně, ale aby někdo trhal listí ze stromů a dával si ho do kapes to ještě ne. U feťáků je možný asi všechno.
Po práci jsme jeli domů. Nebudu lhát, byla jsem ten den celkem ve stresu. Taxivrah nám dává dost zabrat a k tomu situace mezi mnou, Petrem a Jirkou. Je toho na mě moc. Možná bych si měla vzít volno, ale až uzavřeme taxivraha, je nebezpečný a muže zabíjet dál.
Když jsme dorazili do bytu sedla jsem si na gauč.
A: „Seženu si bydlení co nejdřív, nechci tady okupovat moc dlouho."
J: „Mně tady nevadíš."
A: „Až se někdo dozví co se mezi námi stalo nebude to dobrý."
J: „Já bych si to klidně někdy zopakoval."
Podívala jsem se na něj. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek. Vzpomněla jsem si na Ellen. Zamrzelo mě to, ale rychle jsem se dala dohromady.
A: „Taky." Řekla jsem potichu.
Celý večer jsme si povídali. Hlavně o práci. Po asi 2 hodinách jsem se podívala na telefon. Byl tam zmeškaný hovor od Petra.  Šla jsem mu zavolat.
A: „Ahoj, promiň, neměla jsem u sebe telefon."
P: „Ahoj, to je dobrý. Já se chtěl jenom zeptat."
A: „Ano?"
P: „Vrátíš se ještě?"
A: „Najdu si co nejdřív svoje bydlení."
P: „Tak jo, dík. Ahoj."
A: „Ahoj."
Petr hovor ukončil. Mám pocit, že ho to mrzí. Nevím jestli se v tom chci pořád topit, nebo to nechat jít. Asi to nechám jít. Nemám sílu na to vůbec myslet.
Bylo pozdě, chtěla jsem jít spát, protože vstávám do práce. V tu chvíli jsem si uvědomila, že zítra mám volno. Jirka taky.
J: „Nechceš si ještě povídat?"
A: „Tebe to baví?"
J: „S tebou mě baví všechno."
Jenom jsem se zasmála. Tohle mi říkalo už tolik lidí, ale nikdo z nich to nemyslel vážně.
Naše nevinné povídání o životě se najednou zvrhlo v něco úplně jiného.

.

.

.

Ahoj! Chtěla bych vám všem popřát šťastné a veselé Vánoce!
Taky se chci omluvit za můj výpadek. Bylo toho moc, ale přes svátky se zase můžete těšit na další části!

Vaše L.<3