Penzion v horách - případ devátý

Kapitola první

Rok 1918

„Kapesník, madam?"

Mladý policista, strážník, vytáhl z kapsy uniformy úhledně složený bílý kapesníček a nabídl ho mladé ženě, která seděla u velkého kuchyňského stolu a zoufale vzlykala. S díky si ho vzala a utřela si do něj uslzené oči. V obličeji byla bledá, její ruce plné mozolů se třásly nervozitou a neustále popotahovala. Byla mladá, možná až moc mladá, aby prožívala takovou tragédii a bolest. Nebe bylo zatažené, první kapky deště zaťukaly na šedý plechový parapet a jejich zvuk zněl jako zvonění umíráčku. Ve staré kuchyni velkého penzionu ve viktoriánském stylu se míchalo šero s vůní pečeného masa, a cinkot příborů z vedlejší jídelny splýval s tichými vzlyky mladé maminky.

Mladý policista, stojící vedle ní, byl očividně ještě nervóznější, než byla ona. Však byl ve službě sotva pár týdnů, a na starost měl takový velký okrsek, čítající asi dvacet osad a vesniček roztroušených po Crestonských horách. Tady chcípl pes, doslova a do písmene, a jediné, co tu musel místní strážník řešit, byly zaběhnuté ovce a občasné hospodské rvačky. Civilizace dorazila jen na některá místa, jako byl například tento penzion, hojně využívaný movitějšími turisty z průmyslových měst k rekreaci. Byla zde nádherná příroda a čerstvý vzduch.

Byl tu klid. Až doteď. Tiše si povzdechl. Jak by se jen mohl bez jakýchkoliv zkušeností poprat s takovým případem, jako byl tenhle?

Nervózně přešlápl a uklidnilo ho až cvaknutí dveří. Konečně. Dovnitř vešel mladý plavovlasý muž, snad třicetiletý, na první pohled noblesní gentleman, až nenuceně elegantní, oblečený do saka a kalhot šedé barvy s jemným proužkem, na hlavě klobouk stejné barvy. Věnoval uplakané ženě, sedící u stolu, krátký pozdrav s úsměvem a pak se obrátil ke strážníkovi, který si začal nervózně upravovat uniformu.

„Vy, vy jste ten detektiv?" zeptal se ho třesoucím hlasem strážník a mladý muž s úsměvem přikývl. Velmi rychle se celým penzionem roznesla zpráva, že se „tady včera něco stalo." A těžko si s tím mohl mladíček, který se na své služebně sotva ohřál, poradit.

„Pane, poslal jsem už spěšný dopis na komisařství do nebližšího města, aby nám sem poslali někoho na pomoc, jako s vyšetřováním, víte? Ale bude to nějaký ten den trvat, než sem někdo dorazí, tak kdyby jste zatím mohl....," pravil nesměle a detektiv kývl.

„Ano, ale jsem tu se svojí ženou na svatební cestě. Rád vám pomohu, mladý muži, bude-li třeba, i když moje žena zřejmě nadšena nebude. Na naše líbánky jsme se velmi těšili," usmál se na strážníka a sundal si klobouk z hlavy.

„Já jsem Smith, pane. Já jsem tu obecní policista," vykoktal, celý červený, a muž se usmál.

„A nemáte moc zkušeností, že, mladíku? Je to na vás vidět, bez urážky. Nuže, rád vám pomohu, než nám dorazí výpomoc, snad vám to bude, co platné," znovu se na nervózního strážníka usmál a pak mu podal ruku.

„Jsem Stevenson, Ralph Stevenson, těší mě."

Strážník se rozpačitě usmál, natáhl k němu ruku a opětoval silný stisk. Muž se pak otočil k uplakané ženě u stolu. Vzal si židli, postavil ji naproti ní, a sedl si.

„Zdravím, madam, jsem detektiv Stevenson, tohoto času zde na svatební cestě, ale milerád vám pomohu, bude-li to v mých silách. Můžete mi říct, co se stalo?" pravil velmi laskavým hlasem.

 Žena se na něj podívala, hnědé oči utopené v slzách, a hlasitě popotáhla. V rukách nervózně žmoulala lem své pracovní zástěry. Pracovala zde v penzionu jako pokojská, na sobě měla černé šaty, doplněné bílou zástěrou a bílým čepcem. Byla mladá, moc mladá na to, aby měla dítě, zřejmě si ho pořídila jaksi bokem, mimo manželství, protože nikde na její ruce mladý detektiv neviděl snubní prstýnek.

Vypadala jako slušná mladá vychovaná dáma, ovšem zdání zde klamalo. Stačilo, když otevřela pusu a ihned se projevil obhroublý styl jejího vesnického života.

„Já sem nějaká Maggie, váženej pane, Maggie Smithová, já sem tady pokojská, v tomhletom penziónu," vysypala ze sebe a pokusila se o jakousi poloúklonu, což nešlo moc dobře, protože seděla. Detektiv sedící před ní se usmál.

„Dobrá, Maggie, můžete mi říct, co se stalo? Slyšel jsem pouze, že se někdo ztratil..."

Ani nestačil domluvit, a mladá žena kvílivým hláskem přitakala. „Jó, pane, moje dítě se ztratilo. Chuděrka malá, kde je jí konéééc,"zase se tklivě rozplakala a hlasitě se vysmrkala.

„Jak se vaše holčička jmenovala, madam," zachoval detektiv dekórum před tímto nepříliš ženským chováním. Zřejmě se už nejednou setkal s podobným vyjadřováním. Inu, venkov...

„Constance, pane, Constance Elizabeth Smithová," popotáhla žena a detektiv kývl. Snobské jméno jejího dítěte bylo asi jediné pozlátko na jejím nepříliš vznešeném životě.

„Kdy jste ji viděla naposledy?" ptal se dál, a vytáhl z kapsy u saka malý zápisníček a tužku, aby si všechny informace od pokojské pečlivě zapsal.

„Včera večer po večeři, uložila jsem ji do postele, bydlíme tady, víte, pane detektiv, máme tu takovej maličkatej pokojíček. A já jsem pak šla ještě uklízet sem do kuchyně, pomoct starý Bertě uklízet nádobí, pane detektiv, a když jsem se vrátila do pokoje, tak vona byla dočista pryč," vzlykla zoufale a utřela si slzy, které jí tekly po tváři.

„Hledali jste jí?" zeptal se jí a zároveň se s tázavým obličejem podíval na mladého strážníka, stojícího vedle nich. Ten přikývl.

„Ano, pane, prohledali jsme celý penzion, ale nikde není," řekl nesměle a detektiv se zamračil. To znělo velice vážně. Děti se přece neztrácejí jen tak, zničehonic.

A mladá žena naproti němu znovu propukla v pláč. Protože její jediné a největší štěstí v životě zmizelo beze stopy. Z očí jí vytryskly slzy a v zoufalém gestu natáhla k sedícímu detektivovi ruce.

„Pomozte mi, pane, pomozte mi, prosím. Najděte mi moji holčičku, moji Constance......"

Najděte ji !!!

********************************

Omlouvám se za chybu na obálce, bohužel Canva dnes stávkovala, až se umoudří, obálku opravím a vyměním. Případ je samozřejmě devátý :o) Taktéž se dopředu omlouvám za případné překlepy, korekce probíhá, občas něco přehlédnu. 

Pěkné počtení přeji, snad se vám nový příběh našich zamilovaných detektivů bude líbit :o)