Penzion v horách - případ devátý

Kapitola dvanáctá

Leeovo zbožné přání, že by se snad rozhovorem s matkou mohl dozvědět něco nového, se zrovna moc nevyplnilo. Hned, jak dorazili zpět do penzionu, zvedl telefon a volal. Tak zklamaný obličej, jaký měl, když domluvil s matkou, na něm Nick dlouho neviděl.

„Tak co ti řekla?" vyzvídal, ale Lee se jen ušklíbl. „Zeptala se mě, jestli jsem se z té práce už náhodou nezbláznil," vydechl a Nick se zasmál. „Jen to?"

„Téměř. Že pokud si dobře vzpomíná, tak když tu s tátou byli na líbánkách, tak nic divného neviděli ani neslyšeli. Doporučila mi, abychom se zajeli podívat do Hoyvestu, je tam prý nějaký krásný kostel, a taky abych přestal blbnout a změnil zaměstnání, nic víc," povzdechl si a Nick se křenil.

„Takže, co teď?"

„Teď ještě zavolám jediné osobě, která by možná mohla něco vědět," pravil a na to slůvko možná dal velký důraz.

„Nenapínej mě," smál se Nick, zatímco jim oběma nalil do skleniček trochu whisky. Oba potřebovali spláchnout ten prach a pachuť starého policejního archivu.

„Naší babičce. Sice už je v pečovatelském domě, je jí osmdesát let, ale paměť jí ještě velice dobře funguje. Třeba si na něco vzpomene," dumal a už hledal v telefonu její číslo. Nick se mezitím usadil na postel a vytáhl svůj telefon, protože si některé údaje ze spisů ofotil. Nedalo se říct, že by tam objevili něco nového. Tedy nic víc, než co jim při jejich rozhovoru řekla paní Reevsová.

Andrew Brascomber byl opravdu podle policie mentálně zaostalý muž, který sotva uměl číst a psát. Když policie znovu a poněkolikáté prohledávala penzion a široké okolí, našli ve stájích modrou špinavou služku. Dle matky prý Constance měla podobnou, tak jim to tenkrát řekla a proti muži se rozjela doslova špinavá mašinérie vedená policií i místními. Nebylo na koho ukázat prstem, neměli viníka a netušili, kam se mohla dívenka podít, a zřejmě nutně potřebovali viníka. A jediný, kdo ani neměl rozum se bránit, byl dokonalým cílem a pachatelem.

Ve vyšetřovacím spisu našli i záznam výpovědi, který s ním vedli policisté ještě v penzionu, když hledali Constance. Stále zoufale tvrdil, že měl Constance rád, protože ji znal už od jejího narození, že měla ráda koně, proto chodila do stájí a že by jí nikdy neublížil. Nestačilo to, policie ho začala podezírat. Postupně, jak začali vyslýchat další zaměstnance a ptali se jich na Andyho, každý si přisadil nějakým detailem. Že za ním Constance chodila do stájí, bral jí na vycházky, hrával si s ní, když byla osamělá a její matka měla moc práce. Zdánlivě nevinná starostlivost ubohého muže se obrátila proti němu. Najednou to bylo „divné", že jí věnoval tolik péče. Co když si jí vyhlídl jako oběť svých zvrhlých choutek?

Kde byla pravda? A co byla jen lež?

A pro muže, jehož největší láskou byla zvířata, tak zbylo jediné východisko. Smrt si ho vzala dřív, než ho stačili zatknout. Chtěl jen uniknout nenávistným a podezřívavým pohledům i zoufalým vyhlídkám na budoucnost. Přes svoji slabou mentalitu věděl, že ho zavřou a možná i na doživotí. A jeho duše, nespravedlivě obviněná, zůstala připoutána na místo, které mu bylo domovem a zároveň se mu stalo hrobem a prokletím.

Nebylo to tenkrát jednoduché a v dnešní době by se něco podobného zřejmě nestalo. Jenže před sto lety bylo všechno jinak a vyšetřovací metody, zvláště v takovém zapadákově, jako byl tento, byly dost vesnické, dosti obhroublé a nedokonalé. Nick vzal svůj telefon, fotografii Andyho, kterou našel ve spisu, si ofotil. Z toho muže mohl jít strach, moc se zřejmě nesmál a jeho vzhled byl spíše vzhledem vandráka. Ale to neznamená, že nemohl mít laskavé srdce. Jenže to nikoho nezajímalo.