Penzion v horách - případ devátý

Kapitola pátá

Už z té své práce vážně blázníš, pomyslel si Nick, a podíval se na Leeho, který se na něj tak zvláštně usmál. Bylo vidět, že už má hovoru s paní Walterovou dost a jediné, po čem touží, je ticho, klid a Nick. Byl to úsměv plný laskavosti a něhy a jasně mu říkal, co se dnes v noci bude ještě dít a Nick najednou neměl stání....

„My tu budeme až do konce týdne, tak sem zítra s kamarádem přijďte a můžeme si spolu popovídat," vzpamatovala se paní Walterová a pokračovala ve svém flirtování, čemuž ale Lee učinil velice rychle přítrž. Už proto, že mu celý tenhle rozhovor nebyl moc příjemný, a taky kvůli panu Walterovi. Ať už to bylo mezi tímhle podivným manželským párem jakékoliv, jim do toho nic není.

„My nejsme kamarádi, chodíme spolu. Ale zítra klidně na kus řeči přijdeme," řekl s naprosto klidným hlasem a co nejmilejším úsměvem. Ten kyselý a překvapený obličej ženy naproti němu byl k nezaplacení. Ale zachovala jakési dekórum, a nakonec slušně a s úsměvem přikývla.

„Samozřejmě, budeme se těšit," řekla nonšalantně a pak Walter se za novinami uchechtl. Asi si myslel o celé téhle situaci své.

Lee a Nick si rychle dopili kávu a rozloučili se se zklamanou blondýnou a jejím manžílkem s tím, že jsou po cestě dost unaveni a chtějí si odpočinout.

„Asi jsme s nimi mluvili poprvé a naposledy, viď?" smál se Nick, když stoupali po schodech do prvního patra.

„Taky si myslím," pokrčil Lee rameny, ale na rtech mu hrál lišácký úsměv.

„To bude vážně škoda, chudák paní Walterová," prohodil Nick s trochou ironie v hlase, a Lee na něj vážně podíval.

„Počkej, Nicku...ty snad žárlíš?"

„Cože? Já? Nikdy!"

„Ne, ty žárlíš," smál se Lee na celé kolo, „ty to vážně umíš? To bych do tebe nikdy neřekl."

Nick se zamračil, protože on by to do sebe taky neřekl. A ještě k tomu žárlí na ženskou, a ještě na takovou hroznou koketu.

„Nežárlím....a vůbec, ona tě naprosto okatě sváděla přímo přede mnou i před svým manželem. No tak mi řekni, je to normální?" zahuhlal trochu naštvaně, zatímco Lee se smál na celé kolo.

„Vždyť chudák nevěděla, že patříme k sobě. Já si myslím, že už to nikdy neudělá. Věř mi, ta už s námi nebude chtít mluvit," smál se Lee, zatímco se snažil odemknout jejich pokoj, a Nick jen smutně pokrčil rameny a pak se otřásl. Otevřeným oknem na chodbě vnikl dovnitř chladnější vzduch, jarní noci nebyly ještě tak teplé jako ty letní, zvláště na horách. Ledový průvan se prohnal chodbou, přivřel jedno z křídel proskleného okna a zmizel kdesi v útrobách penzionu.

Leemu se konečně podařilo otevřít dveře a těsně před tím, než Nick vešel do pokoje, měl pocit, že v rohu pod oknem jen koutkem oka zahlédl medvídka, se kterým si hrála ta malá holčička. Rychle ještě vykoukl z pokoje na chodbu, jestli se mu nezdálo, ale zřejmě zdálo. Nic tam nebylo, snad to byla jen hra tmy, světla a vzniklých stínů, které oklamaly jeho zrak i unavené smysly.

Vážně už začínáš bláznit, pomyslel si v duchu.

„Tak už se nemrač, já jsem ti přece věrný až za hrob," slyšel Leeho hlas a vzápětí mu přistál na tváři polibek.

„Já vím, já jsem jen...." Nick se ho chtěl zeptat, jestli neviděl toho medvídka, ale nakonec se rozhodl, že to všechno hodí za hlavu. Cizí holku, ukecanou ženskou, která mu chce svést přítele, nezdravící puberťáky a bůhví, co ještě přijde. Teď mají dovolenou, žádná práce a basta. A Leeho rty mu napověděly, že dnešní noc bude velmi, ale velmi příjemná.