Penzion v horách - případ devátý

Kapitola desátá

Na chodbě bylo světlo, z jídelny zaznívaly tlumené hlasy několika hostů, kteří si ještě v těchto nočních hodinách dopřávali před spaním sklenku dobrého alkoholu. V dohledu nebyla živá duše, a jestli ho z některého tmavého koutu sledovalo něco jiného, co už do světa živých nepatřilo, to netušil. Stíny byly všude, v celém světě, na tomto odlehlém místě a teď už i v jeho mysli. Své místo tam měly pořád, od jeho narození, ale v posledních měsících byly jejich ozvěny mnohem intenzivnější, plíživější a také daleko krutější.

Rychle se rozhlédl, ještě před tím, než spěšně podlezl řetízek, který byl natažený přes schodiště do druhého patra a který bránil návštěvníkům, aby vstoupili na místa, která už pár let děsila i samotnou majitelku tohoto penzionu. Byla to chabá ochrana proti světu, který byl jen těžko uchopitelnou realitou a mohl proniknout do každého zákoutí této budovy. A každý do něj nahlédnout nemohl. Zahnal chmurné myšlenky na plížící se stíny a soustředil se na cestu. Schodiště bylo silně zaprášené, vínový koberec byl pokryt tím šedavým nánosem tak silně, že sotva byla vidět jeho už tak vybledlá barva.

Pod jeho nohama dřevo zapraskalo a zavrzalo, ale nijak hlasitě, takže nemusel mít strach, že ho někdo uslyší. Potichu vystoupal do druhého patra. Okna na chodbě nebyla nejčistší, závěsy na nich byly vybledlé, zaprášené a kdysi snad i vínově červené. Skrze okenní tabulky pronikaly zvenku poslední zbytky denního světla a chabě svítící nouzové světlo na chodbě toho taky moc nezachránilo. Šeřilo se, rychle, ale díky tomu bylo ještě jakžtakž vidět. Dost na to, aby ještě nemusel použít baterku a mohl se porozhlédnout v prázdných pokojích. Pootevřené dveře do většiny z nich k návštěvě přímo vybízely.

Nick se nemohl zbavit pocitu, že tyhle staré, roky neudržované místnosti opouštěli lidé ve spěchu. Ale možná se jen na chvíli nechal strhnout dusivou atmosférou, která tady panovala. Dusila ho víc než zvířený prach, který poletoval vzduchem a zašimral ho v nose. Kýchl a potichounku strčil rukou do prvních dveří. Pokoj vypadal podobně jako chodba, veškeré vybavení bylo pokryto tlustou vrstvou prachu, a navíc byl cítit zatuchlinou. Na tváři ho zalechtala pavučina, jedním pohybem ruky ji setřel a ušklíbl se. A tak to pokračovalo dál a dál. Pokoj za pokojem, pořád stejný obrázek. Skříně byly prázdné, pootevřené zásuvky skříněk a skříní jakbysmet.

Nebylo tam nic, ale Nick se nevzdával. Protože tohle určitě nebyly pokoje zaměstnanců, tohle byly pokoje pro hosty. Snad tam, za zavřenými dveřmi na konci, na nichž visela omšelá cedulka s nápisem Vstup pouze pro zaměstnance, na tom bude líp. A byl, protože za dveřmi se nacházela další chodba, která mu nabídla další čtyři, mnohem skromněji vybavené pokojíky. Trefa, ani nečekal, že se mu tak rychle poštěstí. Pro chudé lidi chudé pokoje, napadlo ho, když vstoupil do první místnosti. Tentokrát už nebylo zbytí a musel si posvítit baterkou. Denní světlo bylo definitivně pryč, a noc s jasným úplňkem převzala vládu nad tímto místem.

A v noci vylézají stíny ze svých skrýší.

Byla tam jen postel, skříň a malý stůl se dvěma židlemi. A taky hodiny, které do tohoto pokoje absolutně nezapadaly. Staré kyvadlové pendlovky stojící u zdi, ozdobené závojem pavučin, působily v tom skromném poloprázdném pokoji jako pěst na oko. Ale nic jiného než hodiny, mu místnost nenabídla. Nebylo tam nic. Nick už začínal být docela rozladěný. Otočil se na patě, chtěl přejít do další místnosti, ale pak se ozvalo tiché cvaknutí....

Otočil se a světlo baterky sklouzlo přímo za zvukem. Dopadlo na staré hodiny, ten jediný kus vznešené osamělosti ve skrovné místnosti a pozlacené rafičky se v jejím světle zaleskly.

Cvak.

Znovu to uslyšel a cukl sebou. Ten zvuk se ozval z těch hodin. To nebylo jen tak. Troufl se přiblížit o pár kroků blíž. Ale jen o pár, pořád si od předmětu udržoval bezpečný odstup.