Penzion v horách - případ devátý

Kapitola sedmá

Leeho pevné rozhodnutí, aby jejich dovolená klapala tak, jak si s Nickem předsevzali a naplánovali, se nezměnilo ani druhý den ráno. Žádná další nevyžádaná návštěva do jejich pokoje nevstoupila, a noční ticho narušilo jen noční houkání sovy. Lee moc dobře nespal, spánek měl přerušovaný a nestálý, ale nic podezřelého se do rána nestalo. Žádný šramot, stěnování nábytku, záhadné kroky, nenadálá návštěva nebo jakékoli jiné vyrušení spícího Nicka se neudálo. S raním světlem se stíny rozplynuly a zážitek z dnešní noci se zdál tak divný a nepravděpodobný, spíš jako zvláštní přelud, který se jim oběma zdál, a který se rozplynul s prvními paprsky ranního slunce.

Nick noc jakžtakž dospal, ale z vyhřáté postele a laskavé Leeho náruče se mu nechtělo. Nepříjemné myšlenky se snažil hodit alespoň chvíli z hlavu a užíval si tichého rána, jen občas přerušovaného bouchnutím dveří, jak se ta trocha hostů zdejšího penzionu pomalu trousila na snídani. A snídaně byla taky jediný důvod, který Nicka nakonec vytáhl z postele.

Ranní jídlo se podávalo formou švédského stolu, a i když výběr opět nebyl nikterak bohatý, míchaná vajíčka s opečenou slaninou byla výborná. Nadýchané ořechové koláče s výbornou kávou byly jako malá jednohubka, se kterou celou snídani uzavřeli. A opět si pochutnali. Navzdory všemu, jejich naplánovaný výlet jim nemohlo nic zkazit. Počasí jim přálo, dopolední slunce začínalo krásně hřát a když pomalu přijížděli k jezeru, které míjeli při svém příjezdu, vypadalo to na docela krásný den. Tedy, člověk míní, ale okolnosti mění....

Dlouhá a krásná procházka okolo jednoho z nedalekých jezer, v jehož hladině se odrážela blankytně modrá obloha a obrysy hory, která se nad ním tyčila jako jeho věrný odvěký strážce, je oba pohladila na duši. Na jejím úpatí se zelenaly lesy a střechy domů se třpytily v té zeleni jako kapky rosy na zelených listech jara. Byl to krásný pohled, s čistým vzduchem a prakticky nulovým pohybem lidí okolo to byl přímo balzám na nervy. Turistů tu opravdu mnoho nebylo, jen v dálce zahlédli jakousi rodinku, občas projelo na nedaleké silnici auto či nějaký cyklista, ale jinak břehy zely prázdnotou. Přímo to lákalo lehnout si chvilku do trávy, poslouchat zpěv ptáků a tiché šplouchání vlnek, které narážely na kameny ležící u břehu.

Neodolali tomu, nedalo se to, protože tohle se jim zase dlouho nepoštěstí. „To už nemůže být lepší," lebedil si Lee, když se rozvalil do trávy vedle Nicka. Zhluboka se nadechl a sledoval mraky, poklidně plující po obloze. Nick se usmál, chytl ho ruku a jejich prsty se propletly.

„Teď je to ještě lepší," zašeptal Nick a pak už jen tak leželi, nekonečně dlouho, a drželi se za ruce. Trocha relaxace neuškodí, slunce krásně hřálo a usnout nebyl prakticky žádný problém. Leemu by se to i podařilo, ale Nick ve skutečnosti neměl na spánek ani pomyšlení. Jen Leemu ten krásně naplánovaný den nechtěl kazit. Pořád musel myslet na tu holčičku, malou utrápenou dívenku, a v hlavě se pokoušel dát dohromady nějaký plán, jak té malé chuděrce pomoct a kde získat nějaké informace.

„Zítra bychom mohli na nějaký delší výšlap," slyšel vedle sebe Leeho.

„Hm, mohli," odpověděl mu zamyšleně.

„Dík za zájem," usmál se Lee po jeho odpovědi.

„Poslyš, Lee, nemusíme nikam jezdit. Nemohli bychom se pohybovat spíš někde poblíž penzionu?" začal opatrně, ale Lee nebyl včerejší. Hned mu bylo jasné, že Nick je v mysli úplně někde jinde a kam svojí opatrnou odpovědí míří. Nejraději by teď byl v penzionu a obracel to tam vzhůru nohama, aby našel tu holku. A toho druhého ducha, pokud tedy opravdu existuje.

„Nebo přímo v penzionu, viď?" zkusil to, schválně, a Nick se zasmál.

„Ty víš, na co myslím?" Lee si povzdechl. „Vím, a nelíbí se mi to. Něco jsme si slíbili. Měli bychom si užít dovolenou a ne pracovat."