Penzion v horách - případ devátý

Kapitola osmá

„Mohu vám říct jen a jen to, co mi kdysi řekla moje matka," začala žena svůj návrat do minulosti.

 „Tento penzion vždycky patřil mojí rodině, už přes celé jedno století. Ta událost se stala před sto lety pánové, už tak dlouhá doba to je. Bylo to v roce 1918, jestli si dobře vzpomínám. Ti lidé, kteří jsou tady na té fotografii, jsou tehdejší zaměstnanci tohoto penzionu," začala pomalu vyprávět příběh, který se navěky zapsal do historie této budovy. Nesmazatelně a děsivě.

„Constance, ta malá dívenka, byla dcerou jedné z našich pokojských. Prý to byla rozkošná dívenka, moc roztomilá. Podle toho, co mi říkala kdysi moje matka, tak se jednoho večera prostě beze stopy ztratila. Hledala jí policie, zaměstnanci penzionu i lidé z nejbližší vesnice, ale nikdy ji nenašli. Prostě zmizela, nikdo ji už nikdy neviděl, a nikdo nevěděl, kam se poděla," vzdychla a se smutkem v hlase prstem přejela přes zažloutlou fotografii.

„Myslíte si, že mohla utéct?" zeptal se Nick a žena pokrčila rameny.

„Ne, to si tenkrát nemyslel nikdo, vždyť to byla maličká holčička. Bylo jí šest let, jestli si dobře vzpomínám. Kam by taková maličká utíkala. Prý byla hodná, všichni ji tu měli rádi," zavrtěla hlavou a odmlčela se, snad si snažila vzpomenout na vyprávění, které se zde předávalo jen ústně, z generaci na generaci, mezi obyvateli tohoto místa.

„Policie ji hledala dlouho, vyslýchali všechny, kteří zde pracovali, i místní hosty, ale nic nevypátrali. Nakonec prý našli podezřelého, pracoval tady jako pomocník u zvířat. Byl prý dost divný, nemluvný a mentálně zaostalý muž. Pracoval ve stáji, ta už tady dávno není, zbourali ji už před nějakými padesáti lety. Našli tam snad stužku do vlasů, či co, a tak začali mít podezření, že malou Constance unesl a zabil," pokračovala tiše a detektivové na ni tiše zírali.

„A to ho obvinili jen na základě jedné stužky? Vždyť to tam mohl nechat nebo ztratit kdokoliv," zavrtěl Lee nechápavě hlavou a paní Reevsová jen bezmocně pokrčila rameny.

„Spravedlnost je pomíjivá a slepá. Oni potřebovali viníka, uzavřít úspěšně případ, a tak se jim to asi hodilo. Jak on se jmenoval....snad Arny, Andy, nebo tak nějak, už si přesně nevzpomínám. Byl prý slaboduchý a divný, tak byl dokonalou obětí. Chtěli ho obvinit, že ji zabil, ale na to už nedošlo. Ten muž byl pod velkým tlakem okolí, nemohl se bránit a všichni si tenkrát mysleli, že to udělal. Začali ho nenávidět, dívali se na něj s opovržením. Nevydržel to, a ještě před tím, než ho policie zatkla, se ve stájích oběsil. To je on," zapíchla prst na fotografii. Vysoký muž v kabátu, s rozdrbanými tmavými vlasy a knírem, stojící v pozadí celé skupiny, se na ní mračil jako noc.

V pokoji na chvilku zavládlo sžíravé ticho, ale Nick měl alespoň vysvětlení, proč se v penzionu děje to, co se tam děje. Dívka, která zmizela v prachu dějin, a jedna sebevražda navrch. Obě duše se bouřily proti tomu, co se jim stalo, nešťastné a zoufalé se dožadovaly spravedlnosti a klidu. Ideální situace pro vznik negativní energie, tak silné, že se bude jednou tenhle penzion otřásat v základech.

„A pak ten případ prý uzavřeli. Matka Constance odsud odešla. A to je asi tak všechno, co o tom vím, pánové. Víc vám k tomu neřeknu," pokrčila smutně rameny, pořád sledujíc tu fotku. A malou holčičku s medvídkem. Tahle zažloutlá fotografie už byla jedinou památkou na ni.

„Ta dívka je tady. Je možné, že by mohla být někde tady v penzionu. Opravdu ho tenkrát prohledali celý?" ujišťoval se znovu Nick a paní Reevsová kývla. „Ano, matka říkala, že ano. Ale jestli je to pravda, to vám nepovím, já u toho nebyla," usmála se a detektivové se na sebe krátce podívali.