Penzion v horách - případ devátý

Kapitola patnáctá

Čekal by po probuzení jen černočernou tmu a nechutný zápach zatuchliny. Místo toho ho do nosu praštil pach dezinfekce. A místo tmy zase viděl blikající modré světlo. Možná jsem už v nebi, pomyslel si, když jeho mysl pomalu přicházela k sobě a snažila si poskládat dohromady ty jednotlivé kousky posledních chvil, než ho Constance poslala do říše snů. Ale v nebi by asi nebyl takový zmatek a hluk. Hlava ho bolela jako střep, ale to bylo něco, na co si začal pomalu zvykat. Nic jiného mu do budoucna nezbude, jen zvyknout si a trpět.

Otevřít oči se mu podařilo až na třetí pokus a obličej, který se objevil v jeho zorném poli, vůbec neznal. Nějaký cizí chlap na něj koukal....a pak se na něj usmál.

„Konečně, detektive." Divné, Nick ho vůbec nepoznával. Zmateně se rozhlédl a chvilku trvalo, než mu došlo, že leží v sanitce. V sanitce, v péči zdravotníků, ne na staré zaprášené půdě. V ruce měl zapíchnutou jehlu s kapačkou a starostlivý doktor v modré zdravotnické kombinéze se na něj znovu usmál.

„Jak se cítíte, detektive? Rozumíte mi?"

„Žiju," vydechl Nick, protože na nic jiného se v tu chvíli nezmohl. Nechápal nic, nic z toho, co se okolo něj dělo. Dveře sanitky byly otevřené, venku prošli dva policisté. Nic nedávalo smysl. Doktor se na něj usmál a pokýval hlavou. „Ano, budete v pořádku, detektive, nebojte se. Půjdu říct vašemu kolegovi, že už jste vzhůru. Zatím v klidu ležte."

Nick nic nenamítal, rozhodně se necítil na to, že by mohl vyběhnout ze sanitky a začít Leeho hledat. Nebo pátrat po tom, co se tu vůbec děje. Palčivá bolest dlaně ho donutila zvednout ruku. Ránu měl už ošetřenou, pečlivě a profesionálně zavázanou. Měl čas se trochu vzpamatovat než se doktor vrátil zpět do sanitky.

„Váš kolega tu bude hned. Až si s ním promluvíte, odvezeme vás do nemocnice," pravil, zatímco kontroloval Nickovi tep, který se mu po jeho slovech docela zvedl. Do nemocnice? Ani náhodou.

„Ne, doktore, to nebude potřeba. Jsem v pořádku," usmál se na něj, zatímco zdravotních si ho překvapeně prohlédl. „Nemyslím si, že byste byl v pořádku. Musíme se ujistit, že nemáte otřes mozku, krvácel jste....," chtěl pokračoval, ale Nick rychle zavrtěl hlavou.

„To je v pořádku, doktore, to byla jen migréna. Občas se mi spustí krev z nosu," lhal, jako když tiskne a úsměv na doktorově tváři vystřídalo podmračené čelo. „Z migrény?" otázal se a Nick vážně přikývl. Prostě nechtěl do nemocnice. Sice ho bolela hlava, ale jestli nechtěl dneska někde strávit noc, tak ve špitále. Nepotřeboval studené nemocniční zdi, potřeboval Leeho hřejivou náruč. A prášek na bolest spraví i to ostatní.

Jenže vysvětlit to Leemu, který se objevil o pár minut později, bylo ještě těžší než doktorovi. „Chci mít jistotu, že jsi v pořádku," trval si Lee na svém, ale Nick byl stejně neústupný. Nakonec to vyhrál.

„Dobře víš, že jsem. Nic to není, Lee, nic mi neudělala. Jen mě trochu bolí hlava. Ty dobře víš, že to přejde. No tak, prosím." Lee s povzdechem nakonec svolil, doktor jen nechápavě zavrtěl hlavou, ale proti Nickově vůli ho stejně nikam odvézt nemohl. Ještě hodinu si poležel v sanitce, odpočíval, nabíral sil a jen sledoval ten ruch venku. Byl tam koroner, policisté a zahlédl i pár zaměstnanců penzionu. Nemusel se ptát, co se stalo. Hrůzný nález malé Constance se už nedal utajit, navzdory přání paní Reevsové. A tohle bylo jediné řešení, jak její duši, a také duši Andyho, dopřát konečně klidu.

Až když začaly postupně auta odjíždět, byl čas jít. Místo činu bylo zajištěno, byl čas jít odpočívat. A hlavně, Lee bude muset Nickovi hodně věcí vysvětlit. „Kdyby se vám přitížilo, ihned přijeďte," pravil ještě Nickovi rozladěně doktor, než za sebou zavřel dveře sanitky.