Ztracení a nalezení

10#

To přece není možné...

"Musím ji vidět," začala jsem se zvedat, jak jen mi to mě ochablé svaly a zranění dovolila.

"Počkej, počkej. Teď za ní nemůžeš, pořád nevíme, na čí straně opravdu jsi a taky jsi hodně zraněná, jestli sis všimla..."

"Musím jí vidět. Prosím..."

Pan Stark vypadal bezradně, ale nakonec přece jen odpověděl.

"Neboj, navštívíš ji, ale ne teď. Nech tomu ještě jeden den."

Pomalu jsem přikývla.

Bylo mi ale jasné, že jen co odejde, vydám se ji hledat. Nemohla jsem přece jen ležet a odpočívat, když Bety umírala.

Pan Stark něco dělal u stolu, a když se ke mě otočil, spatřila jsem v jeho rukou svůj telefon. Kde ho u všech svatých vzali? Myslela jsem, že byl zničen...

"Víš, po tom bunkru, co jste v něm byli vězněné, pátráme už dlouho. Bylo to jedno z největších sídel Hydry," pustil se Tony do vyprávění.
"Měli jsme podezření, že se tam dělají nezákonné pokusy, a byli i důkazy, že jsou tam vězněni civilisté. A jestli se nemýlím, pak byl tohle váš případ, že?"

Bylo jasné, že chce vědět všechno. A já jsem byla tak unavená a vyčerpaná, že jsem mu věřila. Je to přece Iron Man.
Pomalu jsem se za jeho pomoci posadila a napila.
A pak jsem začala.

"Nevím, jak dlouho jsme tam byly, trvalo to hrozně dlouho..."

"Ale jak jste se tam dostali?"

O tom jsem opravdu mluvit nechtěla. Nechtěla jsem mluvit o ničem, co se mi stalo.
Pan Stark to asi nějak vycítil, protože si sedl na kraj postele vedle mě a chytl mě za ruku.

"Já... Ehm... Jednou jsem šla s kamarádkou do kina, a když jsme se vracela, tak byli u nás doma ti muži v černých uniformách a já jsem vešla dovnitř a... a tam... byla tam všude krev a... a... byl tam Jack... a taky Jamie a... a kolem nich hrozně moc krve a... a... máma tam byla taky a tata klečel před jedním tím mužem a on chtěl ublížit Bety a já jsem do něho vrazila a... a vzala jsem Bety k sobě do náruče a... a pak ten chlap tátu zastřelil a já jsem mu slíbila, že budu hodná, pokud nechá Bety na pokoji.
A tak jsem šla. Nechali nás v takové jakoby středověké cele. Prostě jenom špinavá vlhká kamenná místnost. Každý den mě odtamtud vodili a dávali do takové bílé sterilní místnosti. A tam mě připoutali na lůžko a píchali ni něco do krve. Bolelo to jako nic v životě, potom mě odvedli zpátky k Bety, kde jsem se vyspala, a potom znova. A znova a znova a znova..."

Ani jsem nepostřehla, kdy přesně jsem začala brečet. Hrozně moc jsem se za to styděla, ale když jsem na to zase znova vzpomínala, všechno se mi to vrátilo. Nevzlylala jsem. Jen slzy na mých tvářích dávali panu Starkovi najevo moji bolest.

Překvapeně jsem vzhlédla, když jsem ve vlasech ucítila cizí dotek. Nechápala jsem to, vždyť mě vůbec neznal.

"Neboj se, naše lidi je všechny pozatýkali. Už ti neublíží."

~~~

Před chvíli odešel. Čekala jsem, aby to nevypadalo podezřele, ale jakmile jsem si byla jistá, že je opravdu pryč, spustila jsem nohy z postele.
Pokusila jsem se seskočit, ale byla jsem hrozně slabá, takže jsem skončila na zemi. Tiše jsem sykla, když jsem si z ruky vytáhla kanylu.

Rukama jsem se opřela o postel a postavila jsem se, načež jsme to musela rozdýchat. Takhle slabá jsem snad ještě nikdy nebyla.

Pomalu jsem pustila postel, rukou se opřela o stěnu a vydala se hledat Bety.
Pootevřenými dveřmi jsem vyhlédla na chodbu.

Nikde nikdo.

Vzhledem k tomu, že můj pokoj byl úplně na konci chodby, tak jsem se vydala do leva k výtahům a cestou jsem uvažovala, jak to, že mě nikdo nehlídal? Jak řekl pan Stark, přece neví, na čí jsem straně.

Své uvažování ale přerušila bolest v boku. Jednou rukou jsem se opírala o stěnu a tou druhou si chytila bolavý bok. Všimla jsem si, že mi prsty barví krev.

"Sakra..." zaklela jsem a snažila se pokračovat. Jsem sotva na půl cesty, jestli si nepospíším, tak mě tu někdo najde. Už jsem neměla sílu.

Zkusila jsem poslední zoufalý pokus.

"Bety!" vykřikla jsem, jak nejvíc jsem mohla, v marné naději, že mi její hlas napoví, kde ji mám hledat.

Místo jejího hlasu se ale ozvaly kroky a následně mě někdo chytil pod paží.

"Já jsem ti říkal, že tam teď nemůžeš," poznamenal rodičovsky pan Stark.

"Já ji musím najít, co když umře..."

Sakra, sakra, sakra. Proč zase brečím?! Nechtěla jsem před panem Starkem zase brečet, ale když jsem si představila zraněnou Bety, zaplavila mě bezmoc.

"Ty si prostě nedáš říct, co? Vždyť sis potrhala stehy, takhle se nikdy neuzdravíš," nadával pan Stark a zvedl mě do náruče.

"Máš štěstí, že jsi tak hubená..." poznamenal a nesl mě k výtahům.
Vystoupili jsme v podlaží podobném tomu, ve kterém jsem byla já, ale tady to bylo bělejší a páchlo to tu dezinfekcí. Udělalo se mi nevolno. Srdce se mi prudce rozbušilo a já jsem najednou nemohla dýchat.