Ztracení a nalezení

12#

Kapitán nebyl jediný, kdo toho dne navštívil obývací pokoj. Přišli všichni. Nevěděla jsem, jestli je svolal kapitán, nebo Jarvis. O Jarvisovi jsem věděla. Mluvili o tom v televizi.

Trousili se pomalu, nikdy jich nepřišlo víc, než dva najednou. Všichni se ke mě chovali s podezřívavou opatrností. A taky se ptali. Na spoustu otázek.

"Jak se jmenuješ?"

"Anna Claris pane," zněla má upřímná odpověď.

"Kolik je ti let?"

"Skoro patnáct paní."

"Jsi člověk?"

"Já nevím pane."

Kapitánovi otázky byli čím dál nepřátelštější a mě velmi nepříjemné.

"Co tu děláš? Patříš k Hydře?"

"Ne pane, hydra nás unesla pane."

"Nás? Oni jsou ještě další, jako jsi ty?"

"To nevím pane. Mne sestru unesli, mě dávali ty velké injekce, mé sestře ne. Ale jestli tohle dělali ještě někomu, to nevím pane."

"To ty jsi je zabila?"

"J-Já vám nerozumím pane... Zabila... Koho?"

"Ty se ještě ptáš? Rodinu Claris!"

"Tak to stačí Rodgersi!" vykřikl pan Stark. Úplně mi došla slova. Oni si myslí, že jsem zabila mámu s tátou...

"Všichni ven! Okamžitě!! Nezapomínejte, že je to pořád ještě můj dům. A takhle se s mými hosty mluvit nebude!!"

Kapitán si zamračeně založil ruce na prsou a uraženě vypochodoval z místnosti. Paní Natasha, pan Clint, paní Wanda, pan Bruce a pan Thor na nás zůstali zírat. Každému se v očích odráželo něco jiného. Paní Natasha a paní Wanda se tvářili soucitně a smutně, pan Bruce vypadal zmateně, pan Clint se tvářil provinile a pan Thor byl tak trochu ztracený v celém tom zmatku ohledně mě osoby.

Upřímně, to, že mě pan Stark nazval svým hostem mé překvapilo. Vůbec mě neznal. Nic, kromě toho, co jsem mu řekla o mě nevěděl.

"Nezlob se, měl jsem to připravit líp," vyrušil mě z mého údivu pan Stark. "Věděl jsem, že se naštve, ale nikdy by mě nenapadlo, že řekne něco takového. Ostatní to vědí. Myslím to, co jsi mi řekla. Jarvis to nahrával. Promiň, že jsem ti to neřekl, ale myslel jsem, že nám toho moc neřekneš, pokud u toho budeme všichni..." Pan Stark se na mě trochu provinile podíval.

"J-já moc děkuji pane Starku, že jste si mě vyslechl, ale... Vy si opravdu myslíte, že jsem tátu s mámou zabila já?"

Rychle vzhlédl.

"Samozřejmě, že ne. Věřím ti. Vím, že ty bys něco takového neudělala."

Usmála jsem se. Taky jsem mu věřila.

Vtom jsem si na něco vzpomněla.

"Ehm... Pane Starku... Já jsem si na něco vzpomněla..."

Všiml si, že jsem se zarazila, a tak se otočil na ostatní.

"Možná by bylo lepší, kdybyste šli," poznamenal.

"Ne, to nemusí. Nemusí přece odcházet jen kvůli mě..."

Sjel mě pohledem, načež zakroutil hlavou.

"Je to jen na tobě. Jim to vadit nebude."

"Ehm, jak říkám, kvůli mě odcházet nemusejí."

Paní Natasha se na mě vděčně podívala.

"Ten večer, když se to všechno stalo... Když jsem přišla domů a viděla to všechno," třásl se mi hlas a v hlavě mi to všechno jelo znovu. Přesto jsem ale pokračovala.
"Táta tam klečel na zemi a- a ten muž... On říkal něco o tom, že táta odmítal spolupracovat, proto prý k nám přišli. Co to znamenalo?"

Paní Natasha potřásla hlavou a s odpovědí trochu zaváhala.

"Tvůj otec se mnou před lety pracoval. Měl být jako já, agent Shieldu. Jenže pak potkal tvou matku a rozhodl se své práce vzdát, složil slib mlčenlivosti a už se sem víckrát nepodíval. Samozřejmě jsme věděli, že po něm Hydra muže jít, stejně jako po ostatních bývalých agentech. Několik let jsme vás hlídali, nenápadně, tak aby si nikdo ničeho nevšiml. Ale tenkrát večer jsme to nestihli včas. Odpust nám to. Prosím..."