Ztracení a nalezení

13#

Nemohla jsem uvěřit, že se mi Natasha Romanov omlouvá. To já bych se měla omlouvat jí.

Asi jsem na ni koukala moc dlouho, protože mi na rameni přistála něčí ruka a já uslyšela pana Starka mluvit něco o odpočívání.

Rozhlédla jsem se po ostatních a prudce jsem zavrtěla hlavou.

"Nemůžu spát, když je na tom Bety špatně!"

Zoufale jsem se po ostatních rozhlížela a doufala jsem, že mě neodvedou zpátky násilím.

Pan Stark zakroutil hlavou.

"Já jsem vám to říkal," neunikla mi jeho poznámka.

"Nemusíš se bát, Bety je v dobrých rukou, Jarvis všechno hlídá a jestli ti to nevadí, můžeme tě ubytovat tady. Vypadá to tu lépe, než na ošetřovně, ne?"

Pomalu jsem přikývla, stále jsem tomu tak nějak nevěřila, jenže se za poslední dobu stalo už tolik neuvěřitelných věcí, že vlastně proč ne...

S pomocí pana Starka z levé a paní Wandy z pravé strany jsem vstala, načež jsem se uklonila nejníž, jak mi to má zranění dovolila, před panem Thorem.

"Zachránil jste moji sestřičku pane, děkuju!"

Věřte mi, že v tuhle chvili stál jeho výraz za milion. Já vím, že se na Asgardu neklaní, ale já se klaním všem.

"Ehm, to bylo samozřejmé slečno!"

Vypadal docela v rozpacích. Pan Clint nám otevřel dveře, načež mě pan Stark a paní Natasha dovedli do menšího, útulného pokojíku. Pan Stark mě vysadil na postel a pan Bruce mě prohlédl.

Vlastně jsou všichni jako jedna velká familie.

~~~

Můj pokoj nevypadal jako pokoj pro hosty. Zato mě ale vyhovoval skvěle. Přemýšlela jsem, jestli to tady pan Stark nechal vybavit jenom pro mě, všechno tu totiž bylo ve stylu mého pokoje doma. Zaplavily mě vzpomínky, když jsem si na to místo vzpomněla. Budu se tam moci ještě někdy podívat?

Kdo ví...

Hned od první chvíle jsem si ten pokoj zamilovala. Byla tu postel s nebesy, ale ne jako ty z pohádek. Tahle měla baldachýn z látky tak jemné, že byla poloprůsvitná, zelená přesně v tom tmavším mechovém odstínu, jaký mám tolik ráda. Několik velkých i malých kulatých oken dovnitř skrz závoj rostlin pouštěli světlo. Květin tu bylo hodně. Byli tu růže, orchideye, na poličce spoustu kaktusů, popínavé cindapsusy a spoustu dalších, jejichž názvy jsem neznala. A víte, co dalšího tu bylo?

Knihovna...

Byla jí pokryta celá stěna, kromě oken. Knihy, mezi nimi květiny  a malá kruhová okénka. Byl tu také červený gauč a vedle postele stolek. Všechno tu bylo laděné do červené, zelené a černé.

A voněla tu káva.

Zašla jsem za roh, kde na mě čekala maličká kuchyňka.

Já mám takové štěstí, že mě pan Stark nevidí...
Jakmile i s ostatními Avengery odešel, vydala jsem se na svých slabých nohách prozkoumat své nové království. Krev uz mi netekla, panu Bruceovi se povedlo to zastavit.

Ale to ani nevíte, jak takový malý výlet, nejdřív za sestrou a potom na obhlídku pokoje, člověka vyčerpá.

Venku už se stmívalo a má okna nabízela krásný výhled na slunce zapadající za siluety mrakodrapů. Sedla jsem si ke stolku u okna, vyndala si první knihu, která mi padla do ruky. Ani jsem se nekoukala na název a hned jsem ji otevřela.

"Kde ty se tu bereš?" zamumlala jsem potichu a pohladila svého Leviatana po stránkách. Měl na sobě ještě tu skvrnu, když ho Jamie polil.

Nevím, jak se to stalo, ale vnímala jsem ještě, když mě pan Stark někdy v noci přenesl do postele, přikryl mě a poznamenal něco na ten styl, že nikdy neposlouchám.