Ztracení a nalezení

#16

Ani nevím, co jsem očekávala, ale dočkala jsem se vlastně jenom toho, že mi pan Bruce odebral krev a poslal mě se trochu prospat.
Chtěla jsem ho poslechnout, jenomže kdo se má v té změti chodeb vyznat.

Asi dvacet minut jsem bloudila a už jsem toho měla plně zuby. Otočila jsem se a do někoho jsem vrazila.

Byl to kapitán Amerika.

Nevraživě se na mě podíval, pak si povzdechl a nakonec se zatvářil odevzdaně.

"Jestli si na jejich straně, buď si jistá, že tě zabiju."

To bylo jediné, co mi ten muž, kterého jsem tolik obdivovala, řekl.

Byla jsem napůl naštvaná a napůl smutná. A jako na potvoru jsem si až teď vzpomněla na Jarvise.

"Pane Jarvisi?" zamumlala jsem opatrně a odpovědi se mi dostalo hned.

"Ano slečno Claris?"

"Prosím, kudy se dostanu k sobě do pokoje?"

"Na konci chodby doprava. Poslední dveře v levo."

"Děkuju pane Jarvisi," odpověděla jsem a trochu se napjala, když se ozvala Jarvisova odpověď.

"Stačí Jarvisi slečno Claris."

"Stačí Anno Jarvisi."

Vydala jsem se do svého pokoje a když se za mnou zavřeli dveře, zamyšleně jsem se rozhlédla a vydala se ke knihovně. Chvíli jsem si prohlížela obsah jejích poliček a pak jsem se znovu otočila ke dveřím.

Nevěda co dělat jsem pootevřela dveře a vyhlédla ven.

"Pan Stark si nemyslí, že je dobrý nápad teď někam chodit slečno."

Povzdechla jsem si.

"Ale Jarvisi, já nemůžu teď spát. Ne když je Bety v nebezpečí."

"Vaše sestra je v dobrých rukou slečno. Není se čeho bát."

"Ale stejně teď nemůžu odpočívat. Ani kdybych chtěla."

Jarvis neodpověděl.

Znovu jsem si povzdechla a vydala se prozkoumat obrovský šatník. Uvědomila jsem si totiž, že je už dávno po poledni a já jsem pořád ještě v dlouhé nemocniční košili.

A pak jsem v jedné poličce na knihovně spatřila štos not.

"Jarvisi?"

"Ano slečno?"

"Je tady někde klavír?"

"Je jich tu k dispozici hned několik, ale pan Stark si opravdu nemyslí, že byste teď někam měla chodit."

"Pan Stark říkal, že mám odpočívat, ne? To neznamená, že budu spát. A hlavně bych si teď stejně moc neodpočinula... Kde jsou tu ty klavíry?"

"Jeden máme v přízemí v hale, druhý v kanceláři pana Starka a jeden na střeše v zahradě."

"Vy máte na střeše zahradu?!?!  To je tak epický!"

Rozběhla jsem se k šatníku a vyhrabala jsem tam dlouhou krásně zelenou sukni a plátěnou košili k krátkými rukávy a všechno jsem to na sebe navlékla.

Z poličky jsem si vzala noty na Trápení lásky, skladbu, která byla původně psaná pro housle, ale potom ji nějaký mě neznámý skladatel přepsal jako skladbu pro klavír.

S notami v ruce jsem vyšla z pokoje a podle Jarvisova popisu jsem se vydala nalevo k výtahům. Vyjela jsem o sedm pater výš a po cestě se divila, jak je možný, že je to tady všechno tak veliký. Výtah zastavil a mě se naskytl výhled na skleněné dveře vedoucí na terasu.

Dveře se automaticky otevřeli a já jsem údivem otevřela pusu.

Přede mnou jako by se otevřelo okno do jiného světa. Byl to svět plný neznámých květin a stromů, na zemi se rozprostíral mechový koberec a kousek ode mě zurčel potůček.

Bylo jasné, že je to všechno udělané uměle, ale stejně to byl zázrak.

Pomalu jsem kráčela po té kouzelné cestičce a žasla jsem nad tou magickou scenérií.

A uprostřed toho všeho byl na prostranství pod stromy klavír.

Rozběhla jsem se k němu a odklopila víko nad klaviaturou. Položila si na stojan noty a usedla jsem na sedadlo. Nevěděla jsem, jestli jsem to hraní za celou tu dobu nezapomněla, ale jakmile se mě prsty dotkly klavíru, jako by ze mě všechna ta trápení spadla.

Hrála jsem tak, jak jsem se zrovna cítila. Vkládala jsem těm notám všechno mé zoufalství, moji bezmoc, ale stejně tak radost že jsem potkala ty, o nichž jsem celý život jen snila. Dala jsem těm notám všechno.

A hrála jsem dlouho.

Nebe se zatáhlo, a všude kolem byla tma. Hrála jsem spíš po paměti a ani jsem si nevšimla, že se s ubývajícím sluncem dostavila zima. Zamračené nebe o sobě taky dalo rychle vědět a když jsem dohrála, začaly se kolem mě snášet sněhové vločky.

Klavír ztichl a já jsem uprostřed toho kouzelného království seděla před klavírem a okolo mě se snášely sněhové vločky. Bylo to jako scéna z filmu.

Bylo to tak kouzelné, až to bylo k neuvěření.