Ztracení a nalezení

#17

Tenkrát, když poprvé napadl sníh...

Byla mi zima, ale přesto jsem se nemohla zvednout a odejít. Z nějakého důvodu to prostě nešlo.

"Na tenhle klavír nikdy nikdo nehrál."

Cukla jsem sebou a otočila se. Pan Stark se na mě podíval, sedl si na kraj židle vedle mě a přehodil mi svou mikinu kolem ramen.

"Tuhle zahradu jsem tu nechal udělat už při výstavbě téhle věže. Nidky sem nikdo nechodil a vlastně o tomhle místě ani moc lidí neví. Nechal jsem to tu udělat, protože moje matka ráda hrávala na klavír. Chtěl jsem si ji sem chodit připomínat, ale nikdy jsem tu nebyl víc, než třikrát. Moc to bolelo..."

Nevěděla jsem, co mu mám říct. Cítila jsem se, jako by mi sděloval nějaké ohromné tajemství.

"Moc se omlouvám pane Starku, nechtěla jsem vám sem takhle vpadnout. Ptala jsem se Jarvise a on mi o tomhle místě řekl. Je to tu tak kouzelné..."

Pan Stark se smutně usmál a potřásl hlavou.

"Myslel jsem si, že je tohle místo mrtvé. Že už sem nikdy nevkročím a bude to tu navždy opuštěné. Ale ty jsi tu probudila život. Občas mám pocit, že jsi mi byla Anno seslána z nebe.

Abys mi rozuměla, dohodli jsme se s ostatními, že bychom byli moc rádi, kdyby jsi tu u nás zůstala. Minimálně, než se zotavíš, ale když, ehm, když nemůžeš jít domů, byli bychom všichni moc rádi, kdybys tu s námi zůstala už navždycky. Nemůžeme tě samozřejmě nutit, ale můžu ti slíbit, že tu budeš mít všechno, co budeš chtít..."

Jen jsem se na něj nevěřícně podívala a zavrtěla jsem hlavou.

"To nejde pane Starku, vždyť bych vám tu překážela..."

"Místa je tu dost. Pro tebe i pro tvou sestru. A my bychom se o vás uměli postarat. Možná jsme občas trochu moc hluční, ale jsme docela fajn familia. Pořád si děláme jen to co chceme a nedbáme na následky, ale kvůli vám to rádi změníme. Jsi nám připomenutím, že máme být lidem příkladem. To jsem myslel tím, že jsi nám byla seslaná z nebe..."

Byla jsem hrozně zmatená. Co mu na tohle mám u všech svatých říct? Na druhou stranu, všichni na mě byli moc milý a byli to moji hrdinové.

"J-Já nevím, vážně vám to nebude vadit?"

Pan Stark se usmál a horlivě zavrtěl hlavou.

"Nebude, vždyť ty jsi taková hodná, spořádaná, ty nám tu překážet nebudeš nikdy. A tvoje sestra už vůbec ne."

Usmíval se jako dítě, které dostalo lízátko.

A vlastně proč ne.

"Tak jo."

Tvář pana Starka se rozjasnila jeďte víc.

"Výborně. Ten pokoj bude odteď opravdu tvůj. A ty knihy taky. A tahle zahrada vlastně asi taky. Stejně by sem nikdo jiný nechodil."

Coo?? To myslí vážně? Tak to nene...

"To myslíte vážně pane Starku? Vždyť to přece nejde, je to přece vaše místo..."

"Tak bude odteď i tvoje."

Vítězoslavně se na mě usmál a pak se podíval na nebe.

"Ale měli bychom jít dovnitř. To už se hodně dlouho nestalo, že by začalo sněžit v září..."

Zvedl se a já jsem sebrala noty a následovala ho. Úplně jsem se rozklepala, jaká byla zima.

Ve výtahu na mě šibalsky mrknul.

"Ale hraješ fakt dobře."

Zrudla jsem.

"Vy jste to slyšel?"

Rozesmál se.

"Úplně celé. Jarvis mě zavolal, že jsi odešla a šla jsi do zahrady, tak jsem chtěl jít za tebou a dovést tě zpátky. Jenže to tvoje hraní mi úplně vyrazilo dech. Hraješ jako zkušená klavíristka."

Zrudla jsem ještě víc.

"Děkuju..." vykoktala jsme a po celou jízdu výtahem koukala do země, čemuž se pan Stark potichu smál. To ještě bude, tady s nimi žít...

Dorazili jsme do obývacího pokoje a já jsem se zastavila, protože jsem si vzpomněla na jednu z nejdůležitějších osob v mém životě. I když, ti ostatni byli mrtví, takže vlastně tu nejdůležitější osobu v mém životě.

"Pane Starku?"

"Copak?"

"Mohla bych si sem pozvat kamarádku? Ona se musí hrozně bát, když neví, co se mnou je..."

Pan Stark se usmál.

"No jasně. Ale až zítra. Teď už bys měla jít opravdu spát..."

Hodil na mě napůl vyčítavý a já jsem sklopila oči, čemuž on se zasmál.

"Hrálas fakt dobře," ozval se za mnou hlas pana Clinta.

"Vy jste to slyšel?!" Zděsila jsem se.

"No jasně. Jarvis nám to,všem pustil..."

"COŽE?!?"