Ztracení a nalezení

11#

Pan Stark zastavil a tázavě se na ně podíval. Jen jsem ztěžka polkla a zavrtěla hlavou.

"Nic mi není..." zašeptala jsem a pevněji se ho chytila.

On se na mě lehce starostlivě podíval a potom pokračoval.

"Jsi hrozně hubená, budeme ti muset dát pořádně najíst, takhle se neuzdravíš," řekl si jakoby pro sebe a vešel do bílých dveří.

Ležela tam v posteli obklopená nemocničními přístroji a spala. Byla bledá, hubená...

Zalapala jsem po dechu a pokusila se k ní natáhnout. Ruka pana Starka mě zastavila, přišel blíž a já ji mohla pohladit po tváři.

Pleť měla mrtvolně bledou, studenou jako sníh. Světlé vlásky jí rámovali kdysi tak usměvavý obličej.

Do očí se mi nahrnuli slzy, když jsem Bety lehce políbila na čelo. Pan Stark mě zvedl a zamířil se mnou ke dveřím. Špatně se mi dýchalo, cítila jsem, jak moje krev barví nemocniční oblečení, a přes veškerou snahu jsem nemohla přestat brečet.

Pan Stark mě donesl do pokoje, ovšem ne toho, ve kterém jsem se probudila. Vyjeli jsme výtahem několik pater nahoru a když se dveře otevřeli, otevřel se mi výhled na dobře zařízený luxusní obývací pokoj propojený s kuchyní.
Pan Stark mě odnesl na gauč a povzdechl si.

"Říkal jsem ti, že tam nemáš chodit. Podívej se, co to s tebou udělalo."

Všimla jsem si, že má na tričku krev. Moji krev. Musela jsem krvácet. A jestli tady zůstanu ležet, tak ušpiním i ten gauč. Pan Stark ovšem můj pokus se zvednout rezolutně zastavil.

"Teče mi krev, budete tu mít krev..."

"Na to se teď vykašli, vždyť..."

"Tony?! Co ta tady dělá?" Ozval se nazlobený hlas od výtahu. Z televize jsem věděla, že je to kapitán Amerika.

"Klid kapitáne, není nebezpečná," oponoval pan Stark.

"Copak jsi neslyšel, co říkal Fury? A co nám o ní řekla Natasha? Je od hydry, ani není člověk!"

To zabolelo. Znovu jsem se s tichou omluvou pokusila zvednou.
"Omlouvám se pane, já..."

"Tak to by stačilo kapitáne!" Ozval se pan Stark a lehce mě zatlačil zpět na gauč.
Potom se zvedl a pomalu přešel ke kapitánovi. Potom zašeptal tak potichu, že by to za normálních okolností mohl slyšet jen kapitán. Jenže jsem to z nějakého důvodu slyšela i já.

"To děvče není nás nepřítel. Zabili jí celou rodinu a ji a její sestru, tu malou odvedli na tu základnu, kde jsme je našli. Chápeš, že ona je taky jenom člověk? Je to malá vyplašená holka, která utrpěla velkým traumatem. Jak o ní vůbec můžeš říct, že je monstrum?"

Přestože byl menší jak kapitán, v tu chvíli z něj čišela taková autorita...

Kapitán mu stejně tiše odpověděl.

"A jak víš, že ti říkala pravdu? Může to všechno jenom hrát a být agent. Nemůžeš takhle riskovat."

"Už jsem ti to říkal. Jarvis měří všechny tělesné funkce a zaznamená i sebemenší změnu tepu. Takže je tak trochu detektor lži. To děvče si nevymýšlí."

Kapitán protočil očima a podíval se na mě.

"Zamazala nám gauč," pronesl.

"Moc se omlouvám pane, já jsem nechtěla..."hlesla jsem znovu.