Percabeth Co překoná láska

Annabeth

Miluju Tábor polokrevnych. Za ty dva týdny co jsme tady jsme se ani jednou nenudili. A ani jednou jsem nespalsla ve svojí posteli. Po dlouhém přemlouvání jsme s Percym přemluvili Cheirona, abychom mohli spávat v jednom srubu.  Už je nám přeci jednadvacet.
I když mi vadily některé holky, které mi koukaly po Percym. Ale alespoň jsem se kvůli němu neprala. On se kvůli mě jednou popral s Masovým synem, který tu byl na výměnnem pobytu. Oprava -on se nepopral on ho jen párkrát udeřil, protože ten kluk proti němu neměl šanci.

Při jedné noční procházce, kterou pro mě připravil Percy, jsme uslyšeli podivný zvuk.
Seděli jsme na břehu jezera. Lhala bych, kdybych řekla že jsme si povídali. A v tom jsme to zaslechli.
Jakoby někdo plakal.

Ani jeden jsme si toho moc nevšimali. Tady v táboře je sme takové zvuky slyšeli velmi často.
Po chvíli jsme už ale rozpoznali slova. 
Ozivalo se to z arény. Vtrhli jsme tam a zůstali stát s otevřenou pusou.
Clarisse la Rue tam brečela???!!!

Po chvíli jsem se vzpamatovala a pořádně drcla do Percyho, který už vytahoval foťák.
Přiběhla jsem blíž ke Clarisse abych jí mohla pomoct. Všimla jsem si že spí! Byla náměsicna. Brečela a křičela ze spaní.
"Já to neudělám tati. Je to můj jediný domov."
Najednou promluvila jiným hlasem. Hlasem svého otce. Hlasem Arése.
"Řekl jsem ti že toho pekelného psa přivoláš. Jinak nejsi moje dcera.  Nebo mám lepší nápad. Pomohu ti ho přivolat."
"Tati ne prosím...."
Pak jakoby ji něco posedlo a zacala něco drmolit. Mluvila tak potichu že jsem ji nerozuměla. Ale věděla jsem o čem mluví.
Naštěstí přiskočil Percy a pořádnou ranou do hlavy ji omracil. Potom si ji přehodil přes rameno a vyšel k hlavní budově. Miluji ho za tu jednoduchost.