Percabeth Co překoná láska

Percy

Linzi už mě pořádně štvala. Nejen to jak se kolem mě pořád motala a strkala mi své poprsí pod nos. Ale i to jak to na mě navlékla v tom stanu. A tím jsme ke všemu ublížili Annabeth ještě víc.
Když by začala být Annabeth ještě smutnější, nevydržel bych to a asi bych jí všechno odpustil a ještě se před ní plazil po kolenou.

Zrovna Linzi odešla a já chtěl dál stípat dřevo. Ale najednou za mnou přišla Annabeth, že si chce promluvit.

Odešli jsme pár metrů dál a sedli si na zem. Ignoroval jsem Linzini naštvané pohledy.
"Tak co chceš probrat?" Řekl jsem nezaujatým hlasem.
"Jestli se mám odstěhovat mebo se budeš stěhovat ty." Zašeptala s pohledem upřeným do země.
"Cože? Nechápu o čem mluvíš."
"Je jasné že už mě asi nechceš takže spolu ani nebudem bydlet."
"Tak to právě jasné není. Hele si prvorodička, je ti jednadvacet a matka ti taky nebude chodit pomáhat. Takže...."

V tom přiběhla Linzi s hraným úsměvem a chtěla si sednout mezi nás.
"Ahoj co probíráte?"
"Vypadni Linzi to se tě netýká!" Zavrčel jsem na ni a ona uraženě odešla pryč.
"Takže já nikam nejdu a budu ti pomáhat. Alespoň dokud nebudu vidět, že to zvládáš sama." Dodal jsem s dobře skrytou bolestí.
"To nebude třeba. Jdu na potrat."
"Dělej si co chceš. Jen si to dobře promysli." Zakončil jsem naši konverzaci a odešel.