Víc než osud

5

Nevěřila by, že se bude tak bavit. Nebýt Daetona, celou dobu by tam proseděla sama se sklenkou. Díky němu se smála a na okamžik zapomněla na všechno, co se stalo.
Vyprávěl jí o jejich dětství, čas od času ukázal na někoho, kdo šel kolem a vysvětloval jí, kdo to je.
Je příjemná změna se na chvíli oprostit od problémů a jen si užít okamžik.

"Freyo?" A příjemný pocit najednou mizí. Nasadí hraný úsměv a vzhlédne k Daemonovi, který si se zamračenou tváři prohlíží svého bratra.
"Ano zlato?" Najednou jako by se ho nebála. Chtěl aby hrála? Tak bude. Střelí po ní pohledem.
"Půjdeme," pokyne hlavou a natáhne k ní ruku. Vstane a uchopí ho za ni. Na okamžik se postaví na špičky a políbí ho na tvář.
"Jistě," cítí jak se napjal a nakonec si odfrkne, než se otočí k odchodu.

Přes rameno střelí pohledem po Daetonovi, který se snaží úsměv skrýt za sklenici.
Jak mi to jde? Mrkne na něho.
Měla bys jít do Hallywoodu.

Jen co za nimi zapadnou dveře pokoje pustí ji a přejde ke stolu.
"Co to sakra mělo být?!"
"Jako co?" Pokrčí rameny.
"S Daetonem! Čemu jste se tam neustále smáli?" Nechápe, co mu tak vadí.
"Vyprávěl mi o vašem dětství a představoval některé lidi." Nehodlá se za nic omlouvat. "Co ti vadí?"

"Co mi vadí?! To, že si moje žena v rohu šušká a hihňá se s mým bratrem!" Ječí jako pominutý. Nejdřív jí to nedochází. Nikdo by to takhle neviděl. Nikdo, kdo by si myslel, že jejich pouto je pravé. Jen on na to mohl nahlížet takhle. Kdyby jejich poutu věřil, nikdy by ho nic takového nenapadlo.

"Znovu. Co ti vadí?" Rozhodí rukama. Odmítá hrát jeho hru na to, že to oba jen předstírají.
"Možná bys měla být s ním ne? Určitě by byl lepší než já!" Nadzvedne obočí. Tohle ji ranilo.
"Možná ano! Možná bych si měla vyřezat to podělané znamení z paže, zajít za tetičkou Bohyní a říct jí, že se spletla a ať to zkusí znovu!"

Zamračí se a ona by přísahala že myslí na to, jestli by to šlo. Zavrtí hlavou a povzdechne si.
"Ty jsi vážně idiot." Zamíří ke koupelně.
"Prosím?! Takhle se mnou mluvit nebudeš!"  Zakřičí na ni.
"Nebo co?!" Otočí se k němu."Horší než tady už to nebude! Protože tohle je peklo na zemi!"

Práskne za sebou dveřmi a naštvaně shodí to příšerné oblečení a hodí ho do rohu. Rozpustí vlasy a vleze pod sprchu, aby smyla i ten příšerný makeup.
Nesnáší ho! Že tetička Bohyně! Pche! Jak nad tím vůbec mohl uvažovat? Víc ironicky už to ani říct nešlo!

Trvá dlouho, než ji vztek přejde. Jeho arogance a pohrdání Bohyní je nepochopitelné. Ona chyby nedělá. V ručníku vyjde z koupelny a zamíří do šatny, kde si vezme teplé oblečení, aby se po studené sprše zahřála.
Je si vědoma jeho přítomnosti, ale rozhodla se ho ignorovat.

Probudí se uprostřed noci. Otevře oči a zadívá se na záda před sebou. Prohlédne si každý záhyb a linii. Nepatrně posune ruku jeho směrem a z očí jí tečou slzy. Tolik ho potřebuje. On jediný může dát klid její duši a uhasit ten spalující žár, který ji mučí od první chvíle, kdy ho spatřila.
Zavře oči a zhluboka se nadechne. Když je znovu otevře, posadí se.

Nemůžu. Prostě už nemůžu. Její vlčice to chápe, ale i přes to, když se zvedá a míří ke dveřím kňučí a choulí se v klubíčku. Otevře dveře a ještě jednou se na něj podívá.
Jak se jí to mohlo stát? Jak může člověk tolik milovat někoho, kdo o to nestojí? Jak jí může tak chybět něco, co nikdy neměla?
Povzdechne si a vyjde na chodbu a pak zamíří do zahrad.
Od té doby každou noc stráví ve vlčí podobě venku. Nedokáže s ním být v jedné místnosti.

Dny ubýhají až příliš pomalu. První týden si říkala, že ten strašný pocit bezmoci z jeho odmítnutí časem zmizí, nebo že si na něj zvykne.
Pak si uvědomila, že se spíš zhoršuje. Nemohla spát, její tělo se čas od času zkroutilo v bolestivé křeči, které nabývaly na intenzitě. Nálada, přestože se Daeton snažil ji rozveselit, byla čím dál pochmurnější a ona se čím dál více uzavírala do sebe.

Dál musela na veřejnosti hrát divadlo, že je všechno v pořádku a už několik lidí musela přesvědčovat, že to tak opravdu je. Připadala si jako největší ubožák. Před ostatními ho obhajovala a bránila a on jí pohrdal.

"Frey? Jsi v pohodě?" Otevře oči a nasadí neutrální výraz. Zrovna polevovala jedna z křečí. Ruku měla bolestivě sevřenou až jí vyvstávaly klouby.
"Jasně. Proč?" Nadzvedl obočí a zavrtěl hlavou.
"To vykládej Daemonovi. Tomu to je jedno, ale já nejsem on," povzdechne si a narovná úplně bílé prsty.

"Nevím co se děje. Mívám křeče a takové divné stavy. A myslím, že se to zhoršuje. Občas mám pocit, jako bych byla mimo své vědomí napůl šílená," poslední slova zašeptá. Začíná se bát sama sebe.
Dnešek je zatím nejhorší den. Křeč má téměř každou hodinu a její vědomí se toulá mezi tmou a bolestí.
"Chci aby sis zítra zašla promluvit s Keylou."
"Kdo to je?"
"Je jedna ze starších. Řekni jí všechno. Od začátku."
"Proč?"
"Je jedna z mála, která by mohla znát odpovědi." Moc se jí to nelíbí, ale nakonec si povzdechne a přikývne.

Celou noc spíš protrpí. Bolest se stále stupňuje a záchvaty jsou čím dál častější.
Nespala už několik nocí a bylo to na ní znát. Jakmile vyšlo slunce, rozhodla se svou návštěvu Keyly posunout na dřív. Když si myslela, že není příliš brzy, zaklepala na dveře jednoho z domů, který jí popsal Daeton.

Dveře se otevřou a v nich se objeví stará žena, opírající se o hůl.
"Má paní," ukloní se a ustoupí stranou, aby mohla vejít.
"Omlouvám se, že ruším tak brzy," omluví se.
"Nemáte se za co omlouvat. Už to kdy jste přišla svědčí o naléhavosti vaší situace. A také váš stav."
Pokyne jí, aby se posadila do křesla.

"Jsem vázána mlčenlivostí. Všechno, co mi zde řekněte tady zůstane," ubezpečí ji. Přikývne a nervózně si mne ruce.
"Začněte od začátku," vybídne ji s mírným úsměvem.
Začne od chvíle, kdy se poznali. Popsala jí úplně každý pocit. Řekla o všem, co dosud nikdo kromě ní a Daemona nevěděl.

Křečovitě se chytne za nohu a stiskne čelisti aby ustála další boles.
"Jak často máte tyto stavy?" Pokyne k ní.
"Čím dál častěji. A také jako bych občas opustila své tělo. Jako by mé vědomí bylo někde jinde, kde neslyším ani svou vlčici. Děsí mě to. Bojím se sama sebe."
Zamračí se a chvíli přemýšlí.

"Již se stalo, že jeden ze zpřísněných duší své pouto odmítl. Ve většině případů to vyřešil první úplněk. A ten je dnes. Dost pravděpodobně se zítra probudíte a všechno bude v pořádku," usměje se na ni.
Úplněk? Vydechne. Úplně na něho zapomněla.
"Má vliv i na ty mé stavy?" Přikývne.
"Ano, vaše pocity a bolest jsou reakce na absenci Alfova pouta. Chybí vám. Potřebujete ho."

"A co se stane, když ho nepřijme?" Hlas se jí chvěje. Povzdechne si a smutně se usměje.
"Dřív nebo později vás jeho odmítnutí zbaví všech emocí. Někteří zešíleli, jiní se stali vlky bez jakýchkoliv lidských emocí, další si vzali život."
Zamračí se a bezděky jí proletí otázka: A jak skončím já?
Ani na okamžik ji nenapadla možnost, že by Daemon své pouto přijal. Když ho nepřijal do teď, úplněk na tom nic nezmění, přestože věděla, co znamená.

Pro vlky to byla posvátná noc. Zvlášť pro páry. Jako by jejich pouto zesílilo a všechny ty emoce a pocity mnohonásobně zintenzivnily.
"Jak dobře Daemona znáte?"
"Od narození." Smutně přikývne a zpříma se na ženu zeptá.
"Takže víte stejně jako já, že dnešní noc na věci nic nezmění."