Víc než osud

10

Cítí z něj pokoru a lítost, což jí při vzpomínce na jeho sebestřednost a pýchu přijde jako sen. Celou tu dobu si přála, aby jejich pouto přijal a ona nemusela své pocity skrývat a teď, když to vypadá, že se její největší přání splnilo, se cítí nejistě a neví, jestli je to skutečné.

"Ty mi nevěříš," vydechne s bolestí v hlase, až ji samotnou bodne u srdce. Sklopí pohled, protože pod tíhou toho jeho se cítí vinná. Co mu má říct? Co by měla dělat? Na tohle nebyla připravená.
"Určitě toho budu litovat," vstane a uklidí židli, "nebudu na tebe tlačit. Až budeš chtít, budu tady. Celou dobu budu čekat na odpuštění a připravený ti být po boku.
Chci se pokusit napravit to, co jsem zavinil. Bohyně mě chtěla poučit a já její lekci pochopil. Nechci další dny strávit bez smyslu života jako opuštěný vlk."

Nemůže uvěřit, že od něj slyší taková slova. Udiveně k němu vzhlédne a když se na ni usměje, cítí, jak jí začínají rudnout tváře a v těle se probouzí zvláštní pocit.
Úsměv se ještě rozšíří, když pozná její reakci na něj a je si jist, že jeho trápení dlouho trvat nebude. Nechtěl to dělat, už teď se musel neustále držet, aby ji nesevřel v náručí a celou neslíbal, ale ona trpěla dva měsíce. Pár dní to vydrží.

"Zajdu ti pro něco k jídlu. Musíš něco sníst. Zatím odpočívej."
Oči se jí úžasem ještě rozšíří a dívá se za ním, dokud nezaklapnou dveře. Vážně jí šel pro jídlo? On, který nebyl schopný přijít, když něco chtěl?!

Neví, co by měla dělat. Byla unavená, ale současný stav jí nedovoloval znovu usnout. Rozhodne si dát sprchu a když se vrátí, už je zpět a na stole chystá jídlo.
Posunkem naznačí, aby se posadila do křesla za stůl a tak se posadí tam, kde vždy sedával jen Daemon, který se teď posadí naproti a sleduje ji.
Je to nepříjemný pocit, když na ni civí jak jí. Po očku ho sleduje, jak si opře bradu o ruku a prstem přejíždí po rtech. Sem tam přimhouří oči a vidí jak tiskne čelisti. Jako by byl duchem nepřítomný.

"Nad čím přemýšlíš?" Zeptá se ho před tím, než se napije.
Zavrtí hlavou a poposedne si.
"Myslím, že teď to vědět nechceš." Odloží sklenici. Jak může vědět, co chce a co ne? Nelíbí se jí, jak o ní sám rozhoduje.
"Dobrá," vydechne, "ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval," napřímí se a v očích se mu zalesknou jiskřičky.
"Říkal jsem si, jak ti to sluší a pak si představoval, co bych s tebou na tom stole chtěl dělat," hlas má zastřený a zorničky se mu rozšíří.

Ztěžka polkne a srdce se jí divoce rozbuší. Slyšel to, samozřejmě, protože mu koutky zacukaly a když se k ní nahnul, vypadal jako zvíře, které zahnalo svou kořist do kouta.
Měla jsem mlčet. Řekne sama sobě, ale.její vlčice vzrušeně zavrní.
Vážně se těším, až nám to ukáže.
Vážně? Nějak rychle jsi zapomněla na ty dva měsíce. Pohorší se nad jejím zájmem.
Prosím tě. Co jsou dva měsíce oproti zbytku života! Navíc, čím déle budeš trucovat, o to víc nás ochudíš.

Zamyslí se nad jejími slovy. Má pravdu. Věděla, že jeho city jsou opravdové, tak na co čekala?
Zhluboka se nadechne a opře o opěradlo.
"Povídej," vybídne ho a tváří se nezaujatě, ale svůj tep ovládnout nedokáže.
Usměje se, jako by přesně tuhle reakci chtěl slyšet.

"Nejdřív bych odstranil všechny věci na stole. Potom bych tě posadil na desku a pomalu ti svlékl můj svetr a kalhotky."
"A co ponožky a podprsenka?" Popíchne ho. Olízne si rty a dál ji pozoruje.
"Ponožky si klidně nechej a oba víme, že žádnou podprsenku nemáš," v očích mu zajiskří a když uvidí její překvapený výraz, spokojeně se opře.
"Jak víš že ji nemám?"
"Stejně jako vím, že až ti ten svetr sundám, budeš bez něj dlouho," zavrčí a na okamžik ji napadne, že se přestane ovládat.

Zavře oči a párkrát se nadechne a vydechne, aby dostal své emoce pod kontrolu, než se rozhodne pokračovat.
"Až bys byla nahá, posadil bych se do křesla a chvíli si užíval výhled."
"A dál?" Vybídne ho, když se odmlčí.
"V tom se se svým vlkem nemůžu shodnout. Já bych tě nejdřív udělal pomalu a teprve až bys byla úplně mokrá bych si tě vzal sám. Můj vlk by z tebe rovnou vyšukal duši."

Čekala, že ji taková slova budou pohoršovat. A měla by. Ale zjišťuje, že se jí zrychluje dech a začíná být vzrušená až se jí chvěje tělo nedočkavostí.
Přimhouří oči a nakloní hlavu ke straně.
"Která představa tě tak vzrušuje?" Hlas mu zhrubl až jí tělem projede vlna mravenčení a bezděky sevře své nitro.

Trhaně se nadechne a stiskne čelisti.
"Sjelevenn," zachraptí tiše, "buď bude muset jeden z nás odejít, nebo ti nezaručím, že se ovládnu." Chvíli na něho hledí a neví, co by měla udělat.
Nakonec se zhluboka nadechne a s výdechem se začne uklidňovat. Sklopí pohled k jídlu a vstane.
"Děkuju za jídlo. Jsem unavená. Můžu si ještě lehnout?" Zamrká a snaží se vzpamatovat.
"Jistě," přikývne a pozoruje ji, jak přejde k posteli a uvelebí se na jedné polovině.

Přemýšlí, jestli by měl zůstat, nebo odejít, ale nedokázal to. Překvapivě mu stačí tady sedět a poslouchat její srdce, které postupně zpomaluje, ale její vzrušení přetrvává. Její vůně je daleko opojnější, když se smísí se vzrušením a on cítí, jak je mokrá.
Líbí se mu, jak na něj reaguje. Jak stačí jen představa toho, jak si ji bere a celá se roztřese.

Zavře oči a potlačí nutkání ji ochutnat. Dočká se. On i jeho vlk. Poznal, že se jí líbí obě představy a rozhodně je má v plánu uskutečnit. Opakovaně. Tady a ve všech dalších místnostech domu. Bude sténat jeho jméno a těší se, jak se mu bude pod rukama vzpínat a chvět.

Naskládá nádobí zpět na podnos a odnese ho do kuchyně. Musí se projít aby se uklidnil. Rozhodně nemá v plánu ji tam nechat samotnou, stejně jako celou dobu co spala. Byl u ní a i když pracoval, nehnul se z pokoje na krok.

Když vejde zpět do pokoje, její vůně mu na tváři vykouzlí úsměv. Usnula a vzrušení začalo vyprchávat, přestože stále voněla dokonale. Opatrně přejde k posteli a lehne si vedle ní.
Jak dlouho bude trvat, než nás k sobě pustí? Zeptá se jeho vlk nedočkavě. Chápal to, také měl neustálé nutkání se jí dotýkat, ale dal slib.
Ne dlouho. Podle její reakce maximálně pár dní. Její city jsou stejně silné jako naše. To nemůže vydržet dlouho.
Už aby to bylo.