Víc než osud

21

Nervózně si mne ruce a hledí na sebe v zrcadle. Černé, těsné kalhoty a v nich zakasaná volná bílá košile. Připadá si jako pirát. Je to kompromis mezi jejím a jeho vkusem a to je ochotná akceptovat.
Zavře oči a hlavou jí prolétnou poslední slova, která jí řekl těsně před tím, než odešel:
"Nezapomeň, jsem jen tvůj. Ať se stane cokoliv, patří ti každý úder mého srdce, každé nadechnutí a každá má podoba. Jsi celý můj svět, sjelevenn." Zhluboka se nadechne a přinutí se tvářit a cítit vyrovnaně.

"Je čas," ve dveřích se objeví Daeton v doprovodu muže v kápi. Je jí jasné, že to je jeden z mnichů.

Jsou to zasvěcení. Dohlíží na zkoušku a vykonávají rozsudek. Žijí v izolaci v klášterech. Na každém kontinentu je jeden, skryt před zraky všech.
Pohlédne na mnicha, který na ni bez sebemenší reakce hledí. Pod kápí pozná, že má šedé oči, holou hlavu a na ní neznámé značky.

Přikývne a když ji obejme, pevně ho stiskne.
"To zvládneš," pošeptá jí povzbudivě a nechá je samotné.
Pár vteřin na sebe hledí a čeká, co se bude dít.
"Jmenuji se Xenir a budu tvým průvodcem zkouškou," řekne klidným hlasem. Přikývne a když jí pokyne, aby ho následovala, vyjde z pokoje.

Je pozdní odpoledne a na bosích nohou cítí padající rosu a chladný večerní vzduch. Odvede ji do zadní části zahrady. Zde svítí několik loučí a vymezují poměrně velký prostor. Spatří několik dalších mnichů a přihlížejících, mezi nimiž pozná i Taru.

Stiskne čelisti a přinutí se soustředit. Zastaví se před mnichy a Xenir jim oznámí, že je připravena.
Mnich s řetězem kolem pasu pokyne tomu vedle něho, který v dlaních drží pohár. Přistoupí k ní a podá jí ho.
"Vypij to," vybídne ji. Má otázky, ale nezmůže se ani na slovo a tak vypije tekutinu.

"Tohle eliminuje tvou schopnost komunikovat se svým Alfou vlčí frekvencí. Zároveň tě oslepí a otupí tvůj čich. Tvým úkolem je poznat, kdo ze všech, kteří kolem tebe budou, je ten pravý. Jakmile jednoho zvolíš, nápoj přestane působit a vyneseme rozhodnutí."

Vidí jak všichni ustoupí za pomyslný kruk vytyčený loučemi. Vidění se jí začíná rozostřovat, až nakonec nevidí vůbec nic. Zavře oči, aby to bylo méně znepokojující.
Nadechne se večerního vzduchu, ale najednou necítí vůbec nic. Vůně trávy, lesa, rosy, květin i pach všech přítomných. To všechno bylo najednou pryč.

Ozvou se kroky. Nedokáže určit, kolik jich je. Stojí a vnímá jednotlivé postavy, které se nakonec rozestoupí kolem ní.
Jak ho má poznat? Spoléhala na jejich komunikaci, že si vzájemně pomůžou, ale teď to je jen na ní.
Zhluboka se nadechne a přinutí zklidnit svou mysl. Musí se soustředit, ne panikařit. Pomalu prochází kolem postav a jediné, co slyší je jejich dech a tlukot srdce.

Nejdřív si myslí, že když bude blízko něj, jeho tep se zrychlí, ale když projde kolem všech a jejich tep je neměnný, napadne ji, že stejně jako ji i jeho něčím omámily.
Zhluboka se nadechne a znovu se rozejde dokola. Při bližším poslechu zjistí, že každý tep i dech je jiný.

Natočí hlavu dokola aby lépe slyšela. Jeden je jí povědomý. Zvuk srdce, které bije pomalu a pravidelně, i frekvence dechu je jí blízká. Prochází kolem postav a snaží se určit, komu patří.
Stojí tak blízko u sebe, že je občas obtížné přiřadit jednotlivé zvuky k určitým lidem.

Ví, že se přibližuje, hlasitost pomalu sílí a její tep zrychluje. Není si jistá, jestli je to ten vedle ní, nebo až ten další, ale když se při dalším krku zvuk začne vzdalovat, zastaví se.

Otočí a postaví se před postavu před sebou. Je si jistá. Neví jak, ale ví, že tohle je on. Všechny ty hodiny, kdy spolu leželi a ona poslouchala jeho srdce.
Pousměje se, když si vzpomene, jak celou noc na dnešek jen leželi, protože ani jened nemohl usnout, jak měla dlaň položenou na jeho hrudi a vnímala jednotlivé údery.

Vztáhne ruku a položí ji na kůži, pod kterou tluče srdce. S úsměvem zvedne hlavu a otevře oči. Párkrát zamrká a když se podívá do těch nejčernějších očí, co kdy viděla, zeširoka se usměje.
"Věděl jsem, že to zvládneš," opře své čelo o její a zhluboka se nadechne, "jsi úžasná."

"Ve své zkoušce jste obstála," přistoupí k nim mnich s řetězem. Odtáhne se od něj. Jeho tón se jí nelíbí. "Xenir tě teď odvede," pokyne jí.
Podívá se na Daemona, který jí s úsměvem pokyne. Dívá se za ní, dokud nezmizí za stromy.

"Teď je řada na tobě, Alfo," pokyne mu a tak obrátí svou pozornost k mnichovi. Poznal, že jakmile vkročili do lesa, přestal ji cítit i slyšet. Je mu jasné, že to je zase jedno z jejich kouzel.
"Tvým úkolem bude ji najít do patnácti minut. A nesmíš použít vlčí ani vlkodlačí podobu."
Přikývne na souhlas.
"Pokud ji nenajdeš včas," zarazí ho v pohybu, když se chystá zamířit do lesa, "už ji nikdy neuvidíš."

Myslel si to, přestože si to nikdy nechtěl připustit. To nedovolí. Nikdy ji neztratí.
"Daemone," stiskne čelisti a přinutí se otočit pohled od stromů, "hodně štěstí," nezněla upřímně ani na okamžik. Tara k němu přistoupí a nečekaně ho obejme.
Ucítí bolest, když se odtáhne zjistí, že ho škrábla její brož.
"Oh, omlouvám se," odtáhne se od ní, když k němu vztáhne ruku. Odmítá se s ní dál zdržovat.

Otočí se k lesu. Jakmile se ozve výzva, vběhne mezi stromy. Nehodlá dávat v sázku ani jednu jedinou minutu. Její vůně ho vede neochvějně mezi stromy.
Je si vědom, že má jen jednu šanci. Pokud se zmýlí....Ne, na to nesmí myslet.

Její vůně sílí a je si jistý, že už je blízko, ale současně mu čas stále běží a už ho nemá moc.
Zatočí se mu hlava. Zatřese jí aby se vzpamatoval a znovu přidá do kroku. Po pár krocích zavrávorá až se mu podlomí kolena.
Co se to sakra děje? Nohy mu vypovídají službu.
"Daemone!" Ticho prořízne výkřik. Zní naléhavě a vyděšeně.

Vstane a rozběhne se jejím směrem. Je blízko. Cítí to.
"Sjelevenn!"
"Daemone!" Nohy se mu znovu podlomí a před očima má úplně černo.
"Daemone! Ne!" Bolestný výkřik mu projede srdcem.
Musí se vzchopit. Vstane a po pár krocích jakoby prošel nějakou neviditelnou bariérou, za kterou se před ním rozprostře výjev, který mu podlomí kolena.
Spatří jejího průvodce a vedle něj prázdnou židli. Cítí, že ještě před pár vteřinami tady byla.

Vydechne a padne na zem.
"Neuspěl jsi. Tvé pouto není přiznáno." Do očí mu vstoupí slzy.
"Kde. Kde je? Co se stalo?" Hlas se mu třese.
"Byla přenesena jinam. Z její mysli byly odstraněny všechny vzpomínky na tebe. Nepamatuje si tě. Už ji nikdy neuvidíš.
To je verdikt rady."